Já asi „normální“ nejsem. Ať jsem, kde jsem, pořád se mi v hlavě honí nějaké zběsilé myšlenky. Čím to je? Tenhle myšlenkový veletoč jsem mívala někde na střední, když jsem hledala otázky na všechny možné odpovědi. Na vesnici jsem je nenacházela, město mi dávalo mnohem větší pocit svobody, větší pocit anonymity.

Na vesnici každý ví, kdo jste, komu jste se narodili, s kým jste se porvali, co jste provedli, jak vám to šlo ve škole, a všem říkáte dobrý den. Pak vyrostete, a pokud zůstanete, zase všichni VĚDÍ. Ochraňuje Vás to a zároveň svazuje. Podle mě je optimální, na nějaký ten čas svou rodnou vísku opustit, sbalit pět švestek a vyrazit do světa. Možná že se po letech budete moc rádi vracet, stejně jako dnes já. Zatím jsem však doma přistěhovalkyně a tam, v rodném kraji ta, co se odstěhovala…:-)

Zpět k myšlenkám: Nejsem žádná světoběžnice, můj pohyb mezi lidmi se smrskl na pohyb po Praze, mezi Prahou a domovem (maloměstem) MHD a pak na úniky na venkov autem. Před 14 lety jsem žila rok Anglii - hlídala děti, myla okna, žehlila a venčila psy. Vždycky jsem měla pohyb mezi lidmi ráda. Jenže za ty roky v naší pražské metropoli, vnímám vzrůstající hulvátství, bezohlednost a nezájem jednoho o druhého. Tohle asi nejvíc pocítíte s dítětem, které nezvládá tempo davu, nebo s někým, kdo je nějak hendikepovaný, či starší, kdo zkrátka není „dostihový pražský metrokůň“, :-).

A tak nestihnete uhnout a tu do Vás vrazí z jedné strany, tu z druhé. Sednete si v tramvaji na sedačku a vedle sedící mladík má nohy tak daleko od sebe, že se na tu vedlejší (vaši) téměř vůbec nevejdete a na uších má sluchátka, kde zní něco jako samopal.

Vláčíte velkou tašku, že skoro nevylezete do tramvaje a lidi pohoršeně koukají, co to vlečete… Každý z nás je ve svém světě. Telefonujeme si, píšeme si maily, zdravíme se na FB a taky se trochu scházíme, probíráme novinky a náš život se smrskává mezi cesty tam a zase zpátky, telefony, smsky, počítače a televizní svět. Máme vymoženosti, o kterých by se našim babičkám a dědečkům ani nezdálo a přitom čím dál míň času na sebe, rodinu, koníčky, přátele.

Nechce se Vám někdy volat: "HELP, I need somebody, help, I need anybody"? Jako volali Beatles?

Jsme si čím dál cizejší. Řešíme tisíc věcí najednou, šetříme a utrácíme a to v tom lepším případě, v tom horším si půjčujeme, splácíme a utrácíme. Myslíme na moře a dovolenou, na lyže a hory, tím se odměníme každoročně, abychom před tím, než si dovolíme dovolit dovolenou, napracujeme všechno dopředu a po návratu zase doženeme všechno, co jsme nestihli před odjezdem.

A na všechno máme nějaký názor, ale pozor, nechválíme. Dominuje kritika a věčná nespokojenost. A vidíme, že ti, kdož by nám měli jít příkladem, nás spíš utvrzují v tom, že nám může být všechno jedno, protože se stejně nic nezmění a chleba bude vždycky o dvou kůrkách.

Hrajeme si na ty, kdo rozhodují o vývoji země a pak když je to fakt je na nás, sedíme doma a mudrujeme u televize a říkáme si, kde NEJEN „soudruzi z NDR, udělali chybu“.

Je nám zatěžko, udělat něco pro druhé jen tak, nezištně. Všechno má totiž svoji finanční hodnotu. Nevěříme, že bude líp, doufáme jen, že to nebude horší.

A možná jsme začali věřit víc v Boha, kdo ví….

Je, nebo není úniku???

PS: Psáno v hluboké noci, poměrně vesele, jen tak a po třech pivech.:-). Tak je možné, že to mělo na text trochu vliv…

Pěkné sněhování republiko! Díky přírodo!