Byl jednou jeden dvůr a na něm panoval zvířecí ráj. Všichni psi, co na něm kdy žili, měli rádi kočky a kocoury a kočky a kocouři zase měli rádi psy. Až jednou, když zemřel milovaný a hodný vlčák Dan první, přivezli si děda s babičkou z útulku Dana druhého.

Nebylo to žádné psí mimino, ale spíš psí puberťák, kříženec rasy vlčáka a husky. Kdykoliv mohl, zdrhl ze dvora a tak se na něho konaly poměrně často vesnické hony. Buď „akce kolo“ nebo v případě, že byla doba od útěku delší a psa by bylo těžké vedle kola nasměrovat domů, „akce žigulík“.

Dan se postupně uklidňoval, notorický zdrhač z něho ale nevyprchal. Rodina si zvykla na důsledné zavírání vrat a branek a každá návštěva v létě slyšela už od vrat křik: bacha, Dan zdrhne, nebo: čekejte, než ho přivážem! Náš rodinný kolorit.

Co se ale stalo na dvoře? Kočky a kocouři tu přestali existovat. Dan je tak strašně trápil a proháněl, že to vzdali a přešli do exilu stodoly, prvního patra. Děda lezl roky neúnavně nahoru na seno s krmením a běda když nějaká kočka slezla dolů. To byl tanec.

Až se jednoho jara narodila koťata a mezi nimi jedna malá krotká mourka. Slezla ze seníku a šla klidně na zástinek. Sedla si tam a koukala. Dan se mohl zbláznit. Dorážel, štěkal, strkal do ní čumákem, olizoval ji, vrčel, ale kočka nic. V klidu se najedla, sedla si jako velikonoční beránek a v klidu „vegetila“ přede dveřmi domu. Dan to nevzdal, proháněl ostatní koťata, ale na tuhle si pomalu začal zvykat. Byla jiná, drobná, křehká, ale neohrožená.

A tak plynul čas, kočka zase tak moc nevyrostla, je to dnes takový malý „záprdek“, ale nikdy se nenechala rozhodit. Dan pokračoval v prohánění koček a kocourů, ale už to nebyla ta krvelačná šelma, jakou jsme znali.

Teď spí v předsíni, přitulení k sobě a vypadají hodně spokojeně.

Konec, zvonec.

PS: Co myslíte, plyne z toho nějaké ponaučení? Nevím. Jen mám tu kočku fakt dost ráda, protože těm ostatním ukázala, jak na to. Převezla psa a ten se s tím smířil, chovala jinak, než všechny kočky, co kdy Dan viděl… byla, nebo nebylo NORMÁLNÍ?