...říkají mi občas, když mi chtějí polichotit. Překreslil jsem Ladův Rozhovor Rusalky s vodníkem z roku 1944 (protože nahatý holky mě baví), aby se ukázalo, jak je ten výrok pravdivý či nikoliv.

Samozřejmě, že nechci kreslit jako Lada ani nikdo jiný. Na druhou stranu je to přirovnání lichotivé, což si uvědomím vždycky, když si labužnicky listuji v monumentální osmisetstránkové Ladově monografii od Slovartu.

Přemýšlel jsem nedávno, co máme s klasikem společného. Myslím, že kromě výrazné kontury je to ještě jakási “statičnost”. Když se dívám na dysneyovky nebo pixarovky je tam vždycky spousta pohybu, dynamiky, exprese, deformace... Tohle mi nikdy nebylo blízké. Moje přirozenost je zkrátka jiná.

V Ladových obrázcích je expresivity ještě méně. Zadumaný vodník na vrbě se tváří v podstatě stejně jako chlapi při hospodské rvačce. Žádné podbízivé pitvoření ani přehnané karikování. A nikomu to nevadí.