Pouhých pět let „radostného“ budování socialismu pod Gottwaldovou hrůzovládou stačilo k tomu, aby se československá ekonomika ocitla na pokraji krachu. Osm let po válce stále existoval lístkový systém, volný prodej byl neúměrně dražší a zboží, které iracionální socialistické hospodářství stále nedokázalo zajistit, doplňoval černý trh.

Už v listopadu 1952 bylo rozhodnuto o přísně tajných přípravách měnové reformy. V Moskvě se okamžitě pustili do výroby nových československých bankovek a mincí, často nesmyslných nominálních hodnot – 3 Kčs, 25 h. Nové peníze, které byly kvůli naprostému utajení před obyvatelstvem schovány v nejrůznějších vojenských skladech, obdržela Státní banka československá v noci z 30. na 31. května 1953.

Už v polovině května se o možnosti měnové reformy navzdory nejpřísnějšímu utajení šuškalo i mezi obyčejnými lidmi. Nedalo se totiž přehlédnout, jak paničky dobře informovaných prominentů překotně utrácejí za módu, šperky a další drahé zboží veškeré peníze.

V posledních květnových dnech už nebylo prakticky co kupovat. Obchody zely prázdnotou a Lidové milice dostaly rozkaz k bojové pohotovosti. Přesto miliony československých občanů uvěřily lživému prohlášení soudruha Antonína Zápotockého o pevnosti měny a byly následně komunistickou zvůlí okradeny o veškeré úspory.

V sobotních večerních zprávách po uzavření obchodů a ve všech nedělních novinách pak seznámil premiér Široký veřejnost s rozhodnutím vlády. Měnovou reformu nazval úspěchem pracujícího lidu a sovětský rubl, od něhož se bude napříště určovat kurz koruny, za nejpevnější měnu na světě.

Staré peníze se od pondělí měnily za nové v poměru 5:1, ale jen do výše 300 korun staré měny, takže od 1. června 1953 začínalo veškeré obyvatelstvo s 60 korunami v kapse. Větší částky byly měněny v ještě nevýhodnějších kurzech a to až do poměru 50:1. V tomto přepočtu se pak za staré peníze dalo nakupovat v obchodech, takže litr mléka stál 100 korun, kilogram mouky 250 korun, litr benzínu 300 korun… Filatelisté jistě potvrdí, že dopisy a pohlednice posílané v létě roku 1953 byly oblepené starými, znehodnocenými známkami často i z obou stran.

V prvních květnových dnech roku 1953 bylo vyměněno skoro 50 miliard korun za 1,5 miliardy, z toho jen 725 milionů v „nejvýhodnějším“ kurzu 5:1. Pečlivě vymyšlené přepočty měly zlikvidovat „zbytky kapitalistických živlů“, „vesnické boháče“, řemeslníky a obchodníky, ale přinesly spoustu osobních tragédií především obyčejným lidem. Občané byli okradeni o své celoživotní úspory, poslední živnostníci a drobní podnikatelé přišli o veškerý provozní kapitál a „dobrovolně“ převáděli své provozy pod státní nebo družstevní správu.

Spolu se zrušením lístkového systému stanovil cenový úřad nové ceny potravin, které byly sice o něco málo nižší než předchozí, ale vzhledem ke snížení příjmů obyvatelstva na pětinu šlo vlastně o částky závratné. Náhle poklesla životní úroveň i reálná výše mezd, což se citelně dotklo zejména sociálně nejslabších vrstev.

Komunistická zvůle se tak poprvé demaskovala a po krvavé likvidaci úhlavních nepřátel z řad politických oponentů i ve vlastních řadách se zcela nepokrytě obrátila i proti dělníkům, v jejichž jménu dosud „bojovala“. Svou pravou tvář ukázaly i odbory, které, nejenže se nepostavily za své lidi, ale nespokojence ještě perzekuovaly a vyhazovaly z práce.

Zato státní podniky, které po pár letech pod vedením komunistických nýmandů, stály před krachem, byly najednou oddluženy. Zdevastovanému socialistickému hospodářství vynesl velký peněžní podvod v nové měně čtyři miliardy korun, státní banka si za kov a papír ze starých bankovek vydělala skoro milion, Sovětský svaz si na tisku nových peněz pro Československo přišel na 27 milionů korun.

Rozpor mezi oficiálně hlásanou propagandou a konkrétními kroky bezskrupulózní komunistické politiky vedl k deziluzi statisíců dosud loajálních občanů. Zatímco propaganda sprostě hlásila spokojené a děkovné reakce obyvatel, závodů, družstev i nejrůznějších spolků, situace byla pochopitelně přesně opačná.

V pondělí 1. června 1953 se „kupodivu“ málokomu chtělo pracovat. Shlukování lidí v závodech spontánně přerostlo v řadě případů ve stávky, když ne celých podniků, pak alespoň některých dílen či provozů.

Za pravděpodobně první velkou revoltu pracujících proti totalitě v celém socialistickém bloku lze považovat nepokoje v Plzni, které později vešly do historie pod názvem První zvonění. Nespokojení Škodováci, tedy vlastně zaměstnanci Závodů Vladimíra Iljiče Lenina, se vydali na pochod městem, kde se k nim postupně spontánně přidalo až 20 tisíc lidí. Z oken plzeňské radnice záhy létaly busty a portréty komunistických pohlavárů a na jejím průčelí byl dokonce na chvíli vyvěšen portrét Edvarda Beneše.

Mnohatisícový dav se pak vydal ke křižovatce U Práce, kde vzdal hold základnímu kameni pomníku americké armádě, a pokračoval na Masarykovo náměstí, kde spontánně strhl a spálil komunistické fangličky, kterými svazáci „ozdobili“ sochu prvního československého prezidenta. Demonstranti hodlali pokračovat v pochodu až k budově rozhlasu, jejich cesta však skončila na hrázi jednotek Pohraniční stráže, Lidových milicí, armádních posil a ozbrojených složek StB, kteří se nerozpakovali proti občanům použít jakýchkoliv prostředků včetně samopalů.

Jiná skupina demonstrantů obsadila nenáviděnou budovu soudu, pověstnou vykonstruovanými politickými procesy. K nejrůznějším incidentům a potyčkám s armádou docházelo ještě na mnoha místech města. V podvečerních hodinách již odpor utichal, udavači a tajní policisté se pustili do „práce“.

Důsledky otevřeného protestu proti tupé komunistické zvůli měly pro stovky obyčejných lidí tragické důsledky: dlouholetá vězení, mučení, pracovní tábory, ztráta majetku i zaměstnání, vystěhování do pohraničí... 200 lidí bylo při protestech zraněno, 650 zatčeno, ve 14 velkých procesech pak 331 lidí odsouzeno.

Sochu T.G.M. nechali komunisti zlikvidovat těžkou technikou ještě 1. června večer, o jejím zničení však rozhodla rada města až následující den a své rozhodnutí antedatovala. Komunistická propaganda pak bez rozpaků prohlásila, že pomník strhl „rozhněvaný lid“.

První krize komunistického režimu v Československu byla zažehnána a rudý teror mohl pokračovat. Je tomu právě 55 let.