Mám tu čest představit třetího z autorů blogů společného projektu Multikulturního centra Praha a Zastoupení Evropské komise v České Republice, který jeho iniciátoři nazvali Labyrint kultur. Cílem je seznámit nás, kteří patříme k národům sdruženým v dnešní Evropské unii, s našimi spoluobčany jiných národností a etnického původu (více se o něm dozvíte v jednom z mých předchozích blogů).

Na našich stránkách se budeme setkávat s běloruskou psycholožku z Prahy (její blog najdete ZDE), s bosenskou studentkou žijící v Olomouci a mladým Vietnamcem opět z Prahy (autor tohoto blogu). A zároveň se dozvíte, jak žijí jejich souputníci v jiných částech Evropské unie - například bosenská studentka v Benátkách (její blog je ZDE) či ruská tanečnice v Hamburgu.

Také Vieta Phana vítám na našich stránkách a těším se na jeho příspěvky.

Libor Stejskal, editor blogů

Blog Vieta Phana

Zdravím všechny čtenáře. Dovolte abych se vám v krátkosti představil. Jmenuju se Viet Phan, je mi 21 let a jsem studentem pražské Elektrotechnické fakulty ČVUT. Pocházím ze čtyřčlenné rodiny, kde je středem pozornosti o 15 let mladší benjamínek. Z rodného Hanoje jsme odcestovali před 15 lety. Naší první a poslední zastávkou byly Čechy. Od té doby jsme se stěhovali několikrát, ale pokaždé uvnitř hranic Prahy.

Co dělá naše rodina? Můj mladší, školou povinný bráška rád staví ze stavebnic domy a můj otec je rád realizuje, přesněji řečeno, živí jako projektant/stavební inženýr. Moje matka je zaměstnaná v servisním středisku firmy „Malýměký“, co hojně vyrábí poruchové herní konzole. Co se týče mě a mých zájmu, o nich vám povyprávím později.

Byl jsem nedávno osloven jako potenciální pisatel do blogu pro projekt Labyrinty kultur, které zastřešuje Multikulturní centrum Praha. Podstatou blogů by mělo být zachycení multikulturního soužití mezi dvěma naprosto odlišnými světy, břehy, chcete-li kulturami. Jak ale později zjistíme, oba světy toho mají hodně společného a tento blog by měl být vašim průvodcem v tomto bludišti.

Jsem ostatně rád, že si mohu konečně vést online deníček. Co mě k tomu vůbec vede? Především ochota psát, psát o věcech, které jsou ve veřejném podvědomí pokroucené, zjednodušené, černobíle, někdy zas přespříliš barevné. Dozvíte se, co se skrývá za pojmem „multikulturní soužití ve městě“. Jaký to má dopad na mě a mou rodinu a co všechno musí člověk obětovat, aby zapadl do kosmopolitní společnosti. O Praze bych si troufl říct, že se stává kulturně bohatou metropolí. Tady cizinec zapadne i kdyby nechtěl. Žít zde má svoje výhody i nevýhody.

Když náhodný kolemjdoucí zmerčí, jak umíte dobře česky, tak vám v lepším případě pogratuluje a zeptá se vás, odkud jste. Tím překvapenější výraz se vykouzlí pokud zaslechne slovo Vietnam. V tom horším případě vám strčí do rukou nejnovější výtisk Strážné věže přeložené do vašeho rodného jazyka a s bohulibým úsměvem na rtech vám požehná. Ti lidé to musí tahat z klobouku, jinak si to neumím vysvětlit.

Jak vidíte, naši milí Pražané nám rozumějí. Jsou otevření způsobům, jakými žijeme a jak dáváme na odiv okolí, že jsme si vybrali jinou životní cestu než naši krajané. Kulturní asimilace je potom dalším krůčkem k plnohodnotné integraci. Já sám nepatřím k těm, kteří se cítí jako zaklíněný střep mezi dvěma kulturami, nemám problém se přizpůsobit, splynout s davem. Možná tím přicházím o každodenní vzrušující konflikty při ranním pohledu do zrcadla, ale čert to vem. Proč si komplikovat život, když jsem část svého Já zanechal za pasovou kontrolou při příletu do Čech?