Jsem tu s dalším příspěvkem do blogu. První příspěvek byl spíše uvozující, u dalších se už více rozpovídám o nás, Vietnamcích, našich zvycích a jak se cizinec nevědomky integruje do společnosti. Abyste pochopili naši mentalitu, je třeba se vžít do naší situace.

Demograficky řečeno. Vietnamci se koncentrují na určitých místech, obchodních uzlech nacházejících se ve městech v pohraničí a ve větších metropolích. Naše rodina žije ve velkoměstě a to nás trochu izoluje od ostatních. Ale zato jsme více nuceni angažovat se i mimo naší komunitu. Není výjimkou, když na chodbě míjíme krajany žijící o patro níže a přitom se navzájem neznáme a většinou ani znát nechceme. 16 let v České Republice nás naučilo pár věcem. Nikdy nevybočuj z davu, žij tiše a nedej ani ve vší skromnosti najevo, jak skvěle se ti daří. A stane-li se, že projevíš trocha lidské laskavosti, vstoupí v platnost české pořekadlo „za dobrotu, na žebrotu“. Prostě žít v hlavním městě není věru lehké. Někdo by mohl namítnout, že se musíme mít lépe než v rodném Vietnamu. Taky že ano. Na druhou stranu jsou životní náklady tak velké, že je třeba se i nadvakrát otočit aby člověk uživil rodinu, bez zázemí. To platí zvlášť pro toho, kdo chce pracovat poctivě.

Už jsem napsal, že můj otec je projektant a stavební inženýr? Na první pohled zdánlivě uznávaná, poctivá a výnosná profese. Na druhý pohled takřka humanitární činnost. Zatímco v české developerské firmě by za svou práci dostal plat přiměřený kvalitě odvedené práce. U Vietnamské klientely je to poněkud jinak. Naneštěstí Vietnamská klientela tvoří většinu jeho zakázek. Dá se říci, že jeho práci lze přirovnat k „právníkovi“. Polezete za ním až budete mít na svědomí nějaký průser a on to dá všechno do pořádku, zamete vám cestičku. Podotýkám, že legální cestou. Když dojde na placení, klient vás uzemní bonmotem o své nahluchlosti/nevědomosti. Něco jako cár papíru s podpisy u Vietnamců neexistuje. Když na tuhle hru nepřistoupíte, vaše mínus, děti nedostanou najíst. Pro lepší ilustraci uvedu pár projektů, na kterých zrovna pracuje, ale o tom až příště.

Jak vidíte, žít mezikulturně není lehké, zvlášť, když jsme vázáni na svou komunitu. Nejde se úplně oprostit, žít českým životem, pracovat v české firmě a zároveň se scházet s českými kamarády nad pivem. Je to jako stát uprostřed lanového mostu ve chvíli, kdy se na vás z obou stran řítí pěší kavalerie v českých a vietnamských barvách, zatímco most se co nevidět zřítí. A vy si musíte vybrat...přeběhnout k jedné straně, anebo doufat, že se zřítíte do té mělčí části řeky?