Partnerské vztahy jsou jako investice, hodně riskantní investice. Znáte ten pocit, kdy čapnete příležitost za pačesy, seberete vše co máte a naskočíte do vlaku jedoucího do neznáma. Prvotní chvíle nesmělosti a nervozity vystřídá první úspěchy. Křivky indexu akcií stoupají do nebeských výšin. Člověk ani nepostřehne a místo intraday obchodování se z toho stane “intrayear” záležitost. Každé stoupání má ale i svůj pád. Stačí na chvíli polevit v ostražitosti a trh se samo postará o to, aby se investice stala zápornou položkou. Ano, možná jste již postřehli, že v partnerském závazku lidé neinvestují jen peníze, ale hlavně čas, úsilí, kompromisy a city. To vše je potřeba pro zdravý a vzdušný vztah, nestačí jen pasivně být vláčen událostmi a žít ve fantazii. Pak se nedá mluvit o žití, ale o přežívání. Analogicky k záporné investici, i rozchod představuje ztrátu, daň za risk.

Proč o tom ale píšu? Každý si tím prošel. Já jsem si tím prošel. Poslední dobou ale slýchávám stale častěji otázku: “Jak mám získat zpět svou přítelkyni? Co mám dělat? Dala mi kopačky.”. Jelikož jsem zažil ošklivé rozchody, vášnivé rozchody, humorné rozchody, rozchody přes záznamník, rozchody přes email, nepočítám ani případy, kdy jsem nechal čas pracovat za sebe, tak mi to nedalo, abych nenapsal pár faktů o rozchodech, aby se ti, jež ze slabosti nutí své přátelé po sté poslouchat, jak s nima vymetla, sebrali poslední kousky své hrdosti a postavili se pravdě do očí. Byl jsem ve stejné situaci, dělal jsem přesně to samé a ani jedna z utěšujicích rad nepomáhaly. Kamarádky by mohly poradit: “vybreč se, pomůže ti to”. Přitom zapomene dodat, že sebelítost přítelkyni zpět nepřivede, ani logické rozbory čí to byla vina. Nezáleží na tom, zda důvodem byla nevěra, lež, nebo hudební nekompatibilita. Podstatné je si v duchu položit otázku: “klape nám to?” a upřímně si odpovědět. Při prvních pochybách by jeden z partnerů měl pronést památnou větu “musíme si promluvit”.

Největší chybou čeho se lidé dopouštějí je, že se jako v případě akutního šoku snaží vše zachránit. Může se přitom napáchat více škody než užitku. Čím nerozvážněji vztah začal, tím hůř se ukončuje ať už kvůli nezralosti, nebo nezkušenosti. Mluvím za sebe, když řeknu, že by bylo sobecké krachujicí vztah nadále prodlužovat, pokud jeden z partnerů nemá vůli vztah oživit. Nejhorší scénář nastane, když se oba dají znovu dohromady a zpečetí svůj přechozený vztah sňatkem či nedej bože dítětem. Nemůžeme se pak divit vysoké rozvodovosti, které se rozmáhá i do vysoce konzervativního Vietnamu. V klasické situaci, kdy pár spolu chodí od střední školy, přežijí první zátěžnou zkoušku při přechodu na vysokou, ale už se neubrání novému kolektivu v práci, nebo délšímu odloučení, je moudré dát partnerovi šanci na nový život. Když se nad tím zamyslíme, tak po vysoké škole je člověku 25 let. Dívky pak mají ideálně 5 let než si najdou nového partnera a než se ve svých ambicích začnou realizovat v roli matky. 5 let je právě ten horní limit, po kterém s uvadajicí krásou klesá šance na nalezení “ideálního” prince. Není nutno udávat smutné příběhy třicátnic, které berou vše co je “po ruce”. Proto by si měl každý zapamatovat postoj, který zastávám už dlouhá léta.

“Zanech jí lepší, než jakou jsi jí potkal.”

Pokud to neklape, tak jí dej svobodu! Dejme šanci kultivovaným a důstojným rozchodům. Tolik k mému osobnímu pohledu na mezilidské vztahy a zpět k teorii.
Po každém rozchodu jsem trávil dlouhé minuty přemýšlením nad logičností biologické reakce lidského těla na porozchodový stav a dospěl jsem k závěru, že lidské chování lze vysvětlit jedině Kubler-Rossovým 5-ti fázovým modelem psychiky umírajicího. Viz. ilustrujicí obrázek:




1. Fáze: Popření

V této fázi se člověk cítí v realativní pohodě, zatímco protějšek už dlouho přemýšlí nad problémy ve vztahu. Začíná hledat negativa a shromažďovat v sobě odpudivé síly pro pozdější ortel. Tato fáze může trvat velmi dlouho, nejdéle rok. S každým mávnutím nad problemy ve vztahu vzrůstá napětí u “opouštěče”. S napětím se zrychluje prožívaný čas, to je důsledkem mnoha chybných závěrů, kdy opouštěný často kroutí hlavou nechápavostí, jak mohl vztah skončit, když bylo vše v naprosté harmonii.

Obecně ženy ukončují vztah až ve chvíli, kdy májí možnost jistého navázání nového vztahu. Porovnávají v hlavě nefunkční vztah se svými fantaziemi. Jak vzrůstá počet negativ navzdory kladům, začíná negativa zveličovat a protěžovat je událostmi z minulosti. Tento jev popisuje teorie relativní deprivace. Neštastná žena si neuvědomí, že je nešťastná, dokud nemá možnost srovnávat. Nezáleží na míře frustrace, ale na jejím srovnání se svou světlou novou budoucností. Jak často dostanete hlad poté, co si vase okolí začne stěžovat, že už je čas na oběd? Vidíte tu analogii?

Žena hned vidí současného partnera jako toho, který za nic nestojí, oproti idealizovanému imaginárnímu partnerovi ve svých představách, žije totiž ve své hlavě se dvěma partnery najednou. Ať už současný partner udělá cokoliv pozitivního, jsou klady připisovány imaginárnímu idolu a naopak, všechny špatné události projektuje do současného partnera, protože je na dosah. Je dobré si zapamatovat, že je velmi těžké detekovat nesrovnalosti v chování opouštěče. Vše probíhá totiž v jeho/její mysli a navenek vykonává běžnou partnerskou rutinu jako je líbání, dotyky, sex.

2. Fáze: Necílená agrese

Opouštěč si už vše urovnal ve své mysli a po poslední pomyslné kapičce ventiluje všechny důvody, které tak dlouho střádal právě pro tento okmažik. Jakkoliv může být vzájemný střet emotivní, je lepší si zachovat chladnou hlavu, protože všechny argumenty, které opouštěč vysype z rukávu, jsou paradoxně vágní a demagogické a nemá se současným partnerem moc společného. Stále totiž žije současně v reálném a imaginárním vztahu. Přestože nemá cenu v tomto stádiu reagovat emotivně, tak lidské tělo udělá pravý opak a jako obranný mechanismus vyvolá zlobu na opouštěče. Jen bych se opakoval, když napíšu, že je v zájmu obou je vyjít z rozchodu s co nejmenšími citovými ztrátami. Fází 2 provází velmi nepřehledný komunikační šum a interakce mezi partnery degeneruje s časem.


3. Fáze: Vyjednávání

Proces vyjednávání nastává opět v okamžiku, kdy je šance na návrat do zajetých kolejí nejmenší. Opouštěč prožívá střídavě pocity euforie z nového začátku a zároveň deprese ze samoty, navíc spálil všechny mosty. Ruku v ruce s hrdostí a egem buduje bariéru okolo ex-partnera. Opouštěný se vzpamatovává z prvotního šoku a po chvilkové necílené agresi začně znovu promítat celý vztah před očima. Jelikož díky fázi popření mu chybí negativní pohled na problémy ve vztahu a naopak zveličuje krasné vzpomínky, tak se bude snažit na poslední chvíli zachránit vztah. Prosby, slzy, květiny, to je Hollywood, to není reálný život. Marná snaha, jen se urychlí rozchod. O tom je fáze vyjednávání.

4. Fáze: Deprese

Nejdélší fáze. Může trvat týdny až měsíce, záleží na vašich zkušenostech s rozchody. Oba ex-partneři paralelně prožívají stejné stavy. Pokud se oba pokoušejí o vyjasňovací kamarádské rozhovory, pak se názory obou ještě více polarizují (opouštěč se jěště víc ujistí, že udělal dobře) a opouštěný bude stále “zaháčkován” k ex-partnerovi. Pro své vlastní dobro je třeba omezit komunikaci na minimum.

5. Fáze: Smíření s realitou

Zpravidla nastává po délším fyzickém odloučení. Pokud se člověk dostal do tohoto bodu, může si pogratulovat, protože se znovu stal individualem, osobností prezentujicí jen sám sebe, jen tak můžeme být sami se sebou štastni. Nemám pravdu?