První část textu najdete zde.

Za tisíc let dovedli čeští židé organizaci své komunity do velice jednoduché, malé a efektivní podoby, která je i v krizi plně funkční a zajišťuje prosperitu. Pro židovské obce je typická samospráva, stojící na následujících hodnotách:

1. oddělení veřejného a soukromého prostoru. Cílem židovských obcí je, aby se v nich cítili dobře všichni členové, bez ohledu na víru, ideologii či národnost. Židovské obce proto vynechaly na začátku 90. let ze svého názvu slovo náboženské (Židé mohou být z hlediska víry ortodoxní, reformní či sekulární). Zadruhé, v Praze bydlí a pracují židé z nejrůznějších koutů světa, a proto není možné, aby jedna národnost nectila (vyvyšovala se nad) druhou. Zatřetí, svoje ideologické „tričko“, pokud jej mají, odkládají členové Obce v šatně, protože jde o jejich soukromou věc. V českých židovských obcích (veřejném prostoru) proběhla „odluka“ od církve, ideologií a národností tak, aby se tak předešlo příčinám nejčastějších konfliktů mezi jejími členy. Ideologie, náboženské přesvědčení a národnost byla „vykázána“ do čistě soukromé sféry každého jejího člena;

2. vzájemná důvěra. Členové Obce mají důvěru, že pokud to budou potřebovat, Obec jim podle svých možností pomůže a naopak, Obec musí mít důvěru ve své členy, pokud bude potřebovat pomoci ona, může se na oplátku opřít o své členy. Sem patří i důvěra ve spravedlivé rozdělení vytvořeného bohatství;

3. vlastní odpovědnost za vedení a hospodaření Obce. Každá židovská obec je právně i ekonomicky autonomní a rozhoduje si o svých vlastních záležitostech sama, bez jakéhokoliv zásahu z vnějšku. Každá obec má svůj majetek, s nímž hospodaří a je jen na ní, zda dobře či špatně. Hospodaří-li dlouhodobě ztrátově, prostě zanikne;

4. mravnost a pravidla na vypořádání se s parazity. Pokud by se většina členů Obce chovala jako pověstný Jeníček s Mařenkou, a každý z nich by si z chaloupky odloupl kousek perníčku, Obec by brzy zanikla. Pravidla na vypořádání se s parazity jsou tvrdá a nekompromisní, až po vyloučení z Obce.

Samospráva Židovských obcí má tyto nejdůležitější rysy:

a) přímá volba, přímá demokracie. Kandidovat do Představenstva obce může každý člen, pokud splní předem dané požadavky;

b) pojistky proti zneužití moci. Usoudí-li předem daný počet členů obce, že ten který zastupitel nepracuje tak, jak od něj voliči očekávali, může být z funkce kdykoliv odvolán;

c) ekonomická demokracie. Výši příspěvků (daní) a kam budou směrovány finanční zdroje získané z hospodaření s obecním majetkem, určují všichni členové Obce;

d) pojistky v oblasti ekonomické demokracie. Připravuje-li se jakýkoliv finančně náročný projekt, který by mohl existenci Obce – v případě neúspěchu – výrazněji ekonomicky ohrozit, musí být schválen nejen Představenstvem, ale i členy Obce. Nezíská-li podporu většiny, projekt se prostě neuskuteční;

e) odborné rozhodování. Tím, že Obec provedla odluku od církve, ideologií a národností, nerozhoduje „kdo“ návrh na řešení problému podal, ale jak je kvalitní. Následně se z nich může vybrat ten nejlepší;

f) odborná správa Obecního majetku. Majetek Obce je podle povahy rozdělen na komerční či nekomerční (školy, domov seniorů) a podle toho byl vložen buď do ziskových či neziskových organizací. Členové obce zaujímají postavení výlučně v dozorčích radách a do výkonných funkcí jsou najímáni odborníci, které lze, nepanuje-li s jejich výsledky spokojenost, kdykoliv odvolat;

g) kontrola hospodaření Obce. Každý člen dostává každoročně tištěný výtisk auditu hospodaření Obce, takže má přehled o příjmech a výdajích do posledního halíře, může jej zkontrolovat, může se k němu vyjádřit a není-li spokojen, iniciovat změnu v roce příštím;

h) jednoduchá, malá a pružná organizační struktura Židovských obcí. Základem organizace jsou jednotlivé, decentralizované a ekonomicky samostatné Židovské obce a nad nimi stojí jen jeden stupeň, a to Federace židovských obcí, která společně zastupuje Obce navenek. Služby Federace si objednávají a platí jednotlivé Obce ze svých vlastních finančních prostředků, a proto je to také malý, pružný a efektivní orgán.

Češi se svůj samostatný stát pokusili budovat už dvakrát, přičemž ani v jednom případě neuspěli. Poprvé skončilo Československo rozpadem v roce 1938 a po druhé v roce 1991. Češi přitom ztratili své investice jak na Zakarpatské Ukrajině, tak na Slovensku. Třetí fáze experimentu se samostatností probíhající v současnosti zřejmě skončí stejně neúspěšně, jako ty předcházející.

Laskavého čtenáře asi nepřekvapím obavou, že i případný čtvrtý pokus o restart českého státu by mohl skončit fiaskem. Právě z této obavy vyplývá i moje snaha o vizi vzniku nového českého státu v podobě decentralizovaných Spojených obcí českomoravských, postaveného na tisícileté zkušenosti českých Židovských obcí, které reálně fungují a prosperují. Základním ústavním principem nového českého státu by měla být kontrolovaná solidarita. Princip kontrolované solidarity znamená solidarita ano, spravedlnost ano, rovnost ano, lidská práva ano, ale s holí v ruce, která okamžitě dopadne na ty, kteří by se snažili bezpracně si odloupnout kousek perníku ze společné chaloupky, nebo stát jinak zneužívat.

Samozřejmě vím, že to není jediná alternativa nového státu. Vím, že Češi mají raději Katolickou církev, než židy, protože by jinak nepřistoupili na tak velkorysé narovnání a neudělali by z ní největšího majitele pozemků v Čechách s vědomí, že nejvyšší dohled nad veškerým církevním majetkem má podle c. 1273 papež. Jeho dohled spočívá v tom, že je nejvyšším správcem a nejvyšším rozhodčím vůči všemu majetku církve.

Pro hospodaření a správu majetku vydala Česká biskupská konfese následující pravidla:

1. ekonomická rada diecézí má povinnost připravit podle pokynů diecézního biskupa každý rok plán příjmů a výdajů, které se pro příští rok předvídají pro řízení celé diecéze, a po skončení roku zhodnotí účetní výkaz příjmů a výdajů;

2. ekonom diecéze spravuje pod autoritou biskupa a způsobem určeným ekonomickou radou diecézní majetek a z příjmů diecéze platí vydání, které biskup nebo jiné od biskupa určené osoby právoplatně nařídily zaplatit;

3. ordinář má povinnost pečlivě dohlížet na správu majetku podřízených právnických osob. Diecézní biskup je povinen před rozhodnutím, které jsou s ohledem na hospodářský stav závažná, vyslechnout ekonomickou radu a sbor konzultantů. Závažná rozhodnutí jsou, jestliže se jedná o hodnotu mezi 5-50 mil. Kč. Souhlas ekonomické rady potřebuje k úkonu mimořádné správy. Do mimořádných správ náleží:

• prodej kostela, farní budovy, pozemků přes 5 ha,
• zatížení dluhem přes 5 mil. Kč,
• prodej památkových sakrálních předmětů
• pronájem kostela
• stavební i nestavební investice nad 5 mil. Kč.

Hospodaření probíhá na základě jednoduché rovnice Příjmy = Výdaje. Církev musí vystačit s těmi prostředky, které má, neboť zadlužení přichází v úvahu jen výjimečně, přičemž ani kostely ani fary není možno zastavovat vůbec. Veškeré finanční operace, které církev v průběhu roku provádí, musí církevní účetní jednotky zaznamenat do podvojného účetnictví. Rozpočet sestavují biskupství a předkládají jej České biskupské konferenci.

Souhrnně řečeno: Češi mají možnost inspirovat se z fungujících společenství buď centralizovaným modelem řízení a hospodaření Katolické církve, nebo decentralizovaným systémem řízení a hospodaření Židovských obcí.

Pokračování: jak by měla být rozdělena moc v novém, decentralizovaném státě a jak by měla vypadat jeho struktura.