Charakteristické rysy každého národa se promítají i do jeho národních pohádek. V Čechách je jedním z pohádkových hrdinů Hloupý Honza. Jda do světa, obvykle potká kouzelného dědečka, rozdělí se s ním o maminčiny buchty a cesta ke kralování jest mu dokořán otevřena. Problém začíná v momentě, kdy kouzelného dědečka mine a ukáže se, že ani jeho dobré srdce ani buchty samy o sobě k úspěšnému vládnutí nestačí.

Smutným důsledkem pak je, že česká vláda „vydrží“ v průměru dva roky a následně se bratři Slované mezi sebou natolik rozhádají, že už spolu nedokážou dovládnout. Sobotkova vláda je od roku 1992 třináctou v pořadí a z toho sedmá, která může skončit předčasně. Ani výsledky nejsou nijak oslnivé: budování komunismu skončilo fiaskem a budování kapitalismu též. Vlivné zahraniční banky typu JP Morgan dnes vyřazují Českou republiku ze skupiny vyspělých zemí a zařazují ji do skupiny „emerging markets“ (rozvojových zemí). Důvodem je výše příjmu na hlavu, která se poslední tři po sobě jdoucí roky pohybuje pod úrovní stanovenou pro vyspělé země. Co s tím, co dál? Obávám se, že stranické vlády se přežily a je nutné zkusit něco nového a jiného.

Racionálním způsobem poskládání české vlády může být princip „najaté“ profesionální vlády. Český prezident je přímo volený občany, takže by mohl, spolu s parlamentem, vybrat a najmout předsedu vlády i jednotlivé ministry, jako zaměstnance státu. Samozřejmě by nesli odpovědnost za své rozhodování, a pokud by „vládli“ špatně, lze je kdykoliv snadno propustit, aniž by nastala vládní krize. Vláda by mohla od prvního momentu pracovat a fungovat racionálně a zároveň by odpadly pravidelné „politické“ třenice, což by vedlo k její dlouhodobější stabilitě.

V ČR je řádově 8 mil voličů a zhruba 70 – 80% zákonů přichází z EU. Stačil-li by Čechům jeden poslanec na 800 000 voličů, v parlamentě by jich mohlo zasednout pouze osmdesát, což mi připadá naprosto dostatečný počet. Navíc kvůli 80 poslancům a 81 senátorům nemá smysl platit politické strany, ale poslanci i senátoři by mohli být vybíráni například losem. Nevidím důvodu, proč by nemohli sídlit a pracovat v jedné v jedné budově a zákony probírat a schvalovat společně. Daňové poplatníky by to přišlo mnohem levněji a elegantně bychom se zbavili i politických stran.

Soudy i prokuratura už nemohou pracovat hůře než dnes. Risknul bych to a oběma bych poskytl samosprávu. Samozřejmě by to vše znamenalo změnu Ústavy. Pokud Vám čeští ústavní právníci budou tvrdit, že to takhle nejde, neposlouchejte je, protože se ani nedokážou dohodnout, zda demise premiéra znamená jen jeho samého či celé vlády! Národ potřebuje Ústavu adekvátní svým schopnostem řídit stát. Češi mají na výběr – vládnout si sami a potácet se od jedné vládní krize ke druhé, jako doposud, nebo si najmout profesionály. Co je milejší vám, laskaví čtenáři?

Konkurenční variantou nájemní vlády je přijetí Eura (přistoupení k eurozóně), respektive tvrdému jádru Německé unie a nechat za sebe vládnou Berlín (Brusel). Základní rozdíl mezi oběma variantami je, že zatímco při „najímané vládě“ mohou Češi ovlivnit její složení, v případě německé (evropské) vlády, kdo jim bude z Berlína vládnout, nijak neovlivní. Osobně bych z tohoto důvodu raději preferoval druhou variantu – nájemní vlády.

A co říci na závěr? Bratři Slované se vlastního vládnutí zcela jistě nevzdají a díky tomu jejich další osud bude více než smutný: buď se Česká republika rozpustí v Německé unii jako kostka cukru v kávě, nebo se rovnou stane 17. Spolkovou republikou Německa.