Filmu polské režisérky Agnieszky Holland se dostává zasloužené pozornosti. Přes svoji ohromnou kvalitu však dílo nedává vodítko k tomu, jak by Evropská unie měla strážit svoje pozemní hranice.

Agnieszka Holland natočila další skvělý film, Hranice. Film analyzuje morální dilemata lidí, kteří se jako uprchlíci, policisté a aktivisté dostali na bělorusko-polskou hranici. Ačkoliv se to v ději nikde neuvádí, film se zřejmě odehrává na vrcholu tamní pohraniční krize na podzim roku 2021.

Morální dilemata

Film podává v evropské kinematografii vzácný pohled na situace, kterým čelí migranti, pohraničníci a aktivisté na pomezí demokratického (Polska) a diktátorského (Bělorusko) světa. Zatímco běloruské policisty vidíme hlavně jako kruté vykonavatele příkazů seshora, aktéři na polské straně jsou různorodí ve svých motivacích i životních drahách a preferencích.

Ve filmu se tak vyjevují lidé s dobrými úmysly, ale i sadistiské postavy v uniformách, které si užívají bití a ponižování migrantů. Pro diváka je téměř nemožné s oběťmi nesoucítit. Migranti, pocházející z různých asijských a afrických zemí, mají jedinou snahu, dostat se do severní nebo západní Evropy či do samotného Polska.

Hlavní “postavou” je ovšem plot z ostnatého drátu. Plot, který nechala postavit polská vláda, se stává prostředkem k nepřátelské výměně “živých nábojů”, tedy migrantů. Jejich strádání film do podrobností ukazuje, a není to příjemná podívaná.

Ohlasy na film

V Polsku se film po zveřejnění dočkal jak příznivého, tak nepřátelského ohlasu. Někteří oceňovali jeho uměleckou stránku a morální signál, který vyslal polské i širší evropské společnosti. Představitelé a příznivci vládní strany Právo a spravedlnost i pravicoví aktivisté na režisérku tvrdě slovně zaútočili. (Snad k tomu přispělo i to, že jedna z postav jmenovitě označuje některé ministry polské vlády jako autory krutých opatření na polské straně hranice.) Politici PiS obviňovali režisérku z napomáhání nepřátelům Polska a prezident republiky Andrzej Duda ji hrubým jazykem nepřímo přirovnal k režisérům nacistických propagačních filmů. Probíhající volební kampaň diskusi jenom zjitřila.

Některé komentáře na české veřejné scéně vypichují krutost a bezohlednost, s jakou Polsko i celá EU stráží svoje vnější hranice. Jiné poukazují na údajnou nefunkčnost migrační politiky, která je prý za utrpení migrantů zodpovědná. A další neoprávněně vykreslují režisérku jako kolaborantku s islamismem a terorismem.

Migrační agrese a historická rozštěpenost západních demokracií

Co však mezi těmito hlasy chybí, je poznatek, že film sám nepodává žádná řešení. Nelze samozřejmě chtít od uměleckého díla, aby zlepšovalo azylovou a migrační politiku jakéhokoliv státu. A nelze ani chtít, aby vysvětlilo geopolitický kontext běloruského migračního tlaku na Unii.

Běloruské a ruské využívání migrace proti evropským demokraciím je však skutečností. Režimy jako je ten běloruský vědomě hrají na tradiční rozpolcenost Evropy. Jak to vysvětluje francouzský akademik Antoine Pécoud, Evropa je dědičkou dvou protichůdných názorů. Již od osvícenství se považuje za kolébku lidských práv, univerzality, pokroku a rovnosti. Má však také komplikovaný vztah k lidem z bývalých kolonií a do jisté míry stále staví do opozice kategorie "oni", lidé z Afriky a Asie, a "my", Evropané. Ono rozdělení na „my“ a „oni“ je vedle bezpečnostních ohledů mocným hnacím motorem evropských emocí okolo přistěhovalectví.

Nepřátelští aktéři v sousedství Unie tohoto vnitřního konfliktu zneužívají k rozdělování společností, jak to skvěle popsala Kelly Greenhill ve své knize Zbraně hromadné migrace. Polarizace společností na pro- a proti-migrační tábory je ideálním nástrojem k dosahování různých cílů včetně vyšší veřejné podpory domácím extrémistům v zemích, které jsou cílem migrační agrese. Pokud mají tu možnost, vládní špičky v dané zemi často raději uzavřou hranice, než aby riskovaly společenský rozkol a ztrátu vlastní legitimity.

V první polovině filmu vystoupí kapitán polských pohraničníků, který zaškoluje rekruty, kteří se připravují ke službě na běloruské hranici. Z kapitána padají chlípné poznámky, otevřený rasismus i šokující pokyn, aby se strážci nenápadně zbavovali těl migrantů, kteří při přechodu hranic zemřou.

Tento policejní velitel je veskrze nechutným individuem, má však pravdu v jedné věci: Ze strany Běloruska jde o hybridní útok na Polsko a Západ. A pokud by režim v Minsku uspěl ve vytlačení velkého počtu migrantů do Unie, povzbudí ho to v přivážení dalších a dalších migrantů do Polska a baltských států. K posílení krajní pravice a levice a oslabení umírněných politických sil v těchto zemích by došlo téměř zaručeně.

Nenásilím proti násilí?

Podle některých právních výkladů mají evropské pohraniční stráže povinnost chránit svoje národní hranice proti nelegální migraci a za jistých okolností odpírat příchozím přístup na svoje území. Měly by to činit bez zbytečného násilí. Je však jasné, že úplně bez fyzického násilí se hranice ubránit nedá. Logika velí, že pohyb lidského těla z území jednoho státu na jiné území musí zastavit buď fyzická překážka, nebo fyzický odpor vykonávaný tělem jiné osoby. A jak je z filmu zřejmé, fyzické překážky se dají celkem snadno překonat.

Film Hranice se soustřeďuje pouze na osvícenskou dimenzi evropského dědictví a odsuzuje „kmenovou“ stránku polské a potažmo evropské současnosti. Rozlišuje špatné a dobré činy, a ukazuje činy pochopitelné, i když bez morálního náboje. Odsuzuje násilí proti migrantům, ale nerozlišuje mezi zbytným a nezbytným násilím.

Z filmu není tedy jasné, jak by polská stráž mohla odpovídat nenásilím na běloruské násilí vůči migrantům a obecně na nelegální přechody hranic . A ačkoliv se tématu pohraničních kontrol věnuji, odpověď také neznám.