Hodnocení střetu Novaka Djokoviće s australskými imigračními úřady jsou často špatně informovaná. Austrálie je multietnickou zemí, která migranty vítá s otevřenou náručí, pokud přicestují legálně.

Tenista Novak Djoković se pokusil dostavit na turnaj Australian Open na základě falešných tvrzení. V Česku vyvolala reakce australských úřadů na následné Djokovićovy šaškoviny debatu o australské imigrační politice. Protože se v této debatě vyskytuje řada nepřesných tvrzení, pokusím se načrtnout základní charateristiky australského imigračního systému.

Australská imigrační politika je založena na předpokladu, že bez přistěhovalectví by nebylo blahobytu. Jak známo, země sama byla vytvořena v 18.a 19. století britskými osídlenci. Nenahraditelnost imigrace jako zdroje růstu se ukázala i v tom, že Austrálie jako vůbec jedna z prvních zemí vytvořila v roce 1945 specializované ministerstvo pro přistěhovalectví.

Multietnická země

Dnes tvoří lidé narození mimo Austrálii kolem 25 procent obytelstva, což je dvakrát více než v USA. Polovina Australanů jsou buď přistěhovalci nebo děti přistěhovalců. Největším zdrojem imigrace je Ásie, a právě to rychle mění národnostní skladbu. Austrálie je multietnickou zemí více než kterákoliv jiná země Západu.

Vysoká podpora přistěhovalectví

Průzkumy už řadu let ukazují, že australská veřejnost jednoznačně podporuje legální přistěhovalectví. To kladně reflektují obě hlavní politické strany, liberálové (kteří jsou teď u moci) a labouristé.

Průzkumy a politické experimenty v posledních dvou dekádách také ukázaly, že vysoká míra podpory legálnímu přistěhovalectví spočívá v tom, že zákony příliš netolerují přistěhovalectví nelegální. Bez tvrdých kontrol nelegální migrace by poklesla veřejná podpora pro import pracovní síly, což by pak vyústilo v horší hospodářskou výkonnost a pokles inovací.

Bodový systém

Austrálie praktikuje vedle rozsáhlého programu pro sezónní pracovní migraci bodový přistěhovalecký systém pro migraci kvalifikovanou. (Bodový systém vynalezla Kanada, ale to je vedlejší.) Jak nedávno vysvětlil portál Politico, v rámci bodového systému přidělují úřady budoucím migrantům body za žádoucí charakteristiky. Mezi kritéria patří věk, úroveň vzdělání, znalost angličtiny a cizích jazyků a pracovní zkušenosti.

Předem stanovený počet osob, jejichž profese jsou na seznamu nejžádanějších a jež získají nejvíce bodů, je pak vyzván, aby zažádal o pracovní vízum. Firmy pak hledají v tomto fondu pracovníků ty, které by chtěly zaměstnat. Zájem firmy přispěje ke kladnému vyřízení žádosti o vízum.

Ve fiskálním roce 2019-20 udělila australská vláda přes 153 tisíc víz pro kvalifikované pracovníky a jejich rodinné příslušníky. To se za pouhých dvanáct měsíců rovná působivému 0,5 procenta populace.

Zařízení pro nelegální přistěhovalce

Špatné jméno dělají australskému systému detenční centra pro nelegální přistěhovalce. Bez tvrdého přístupu k nelegální migraci by si však australské vlády nemohly politicky dovolit velkorysou politiku v oblasti migrace pracovní.

Mezinárodní média se však velmi ráda strefují do australské politiky detenčních center, a nejsou příliš ochotna popisovat, jak australský imigrační systém ve skutečnosti funguje.

Přestože nelegální migranti tvoří jen drobný zlomek celkového objemu nově příchozích, je právě zacházení s těmito „nelegály“ předmětem opovržení či naopak obdivu. Toto „zacházení“ se skládá z umísťování nelegálně příchozích do zařízení mimo Austrálii či přímo na australské pevnině, a z přesídlování úspěšných žadatelů o azyl, kteří původně přicestovali nelegálně, do třetích zemí. To má mít odstrašující účinek.

Australský přístup k nelegální migraci se často v jednotlivostech mění. Koncem minulého roku Austrálie po výroku nejvyššího soudu země Papua Nová Guinea zrušila detenční zařízení na ostrově Manus. Jediné mimoaustralské centrum pro nelegální migranty se teď nachází na ostrově Nauru.

Ze zařízení mimo Austrálii bylo podle údajů University of New South Wales do poloviny roku 2021 přesídleno pouhých 1003 uprchlíků. Drtivá většina na základě mezistátní dohody do USA. Jiní obdrželi australský azyl či jiný typ ochrany.

Ústup ze zařízení off-shore nahrazuje australská vláda stavbou center na australské pevnině. A právě v jednom z takových střežených hotelů si Novak Djoković krátce pobyl.

Štedrý program přesídlování uprchlíků a humanitárních víz

Austrálie si je vědoma své povinnosti pomáhat těm, kdo utíkají před perzekucí. Už dlouhá léta se nachází na čele žebříčku zemí, které cíleně přivážejí uprchlíky na svoje území, aby jim tam mohla poskytnout ochranu. Například v roce 2019, kdy přesídlila za pomoci úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky 3 500 lidí, byla Austrálie světově sedmou zemí. V roce 2018 byla zemí šestou. Její celková pozice se kvůli pandemickým opatřením zhoršila v letech 2020-21.

Vedle toho vláda v jiném programu každoročně uděluje tisíce víz, díky jimž uprchlíci přilétají do Austrálie legálně a poté žádají o azyl. Například v letech 2015-16 se mezi příjemci se vyjímali Syřané a Iráčané.

Pro ilustraci toho, jak pokřivený je obraz australského azylového systému, uvedu, že v polovině roku 2020 bylo v různých imigračních zařízeních kolem 1500 osob. Ve fiskálním roce 2019-2020 však zároveň australská vláda podle údajů ministerstva vnitra uvedla do země různými legálními programy přes 13 tisíc uprchlíků a žadatelů o azyl. Je pravděpodobné, že většina uprchlíků v Austrálii zůstane.

*
Ponechávám na jindy dohady o tom, do jaké míry by australský model mohl být příkladem pro Evropu. Stále se snižující tolerance EU k nelegálnímu překračování hranic jistou míru inspirace naznačuje. Navíc je pro Australany legální imigrace samozřejmostí, a to stále více platí i pro Čechy i ostatní Evropany. Zjednodušující zkratky ve veřejném prostoru, ať už politicky zleva či zprava, však informovanému srovnávní imigračních modelů nepomáhají.