Vnitro, to není lehká disciplína

“Vnitro, to není lehká disciplína…” Tuhle větu mi řekl těsně po nástupu do funkce jeden zkušený novinář. Nebyl jsem naivní, nezkušený, bez manažerských či politických kompetencí. Nečekal jsem dny zalité sluncem, úřednické kanceláře plné úsměvu, dokonce jsem ani nepočítal s potleskem a plácáním po ramenou. Čekal jsem tvrdé bitvy. Boj o charakter úřadu. Ministerstvo represe změnit na ministerstvo bezpečí a funkčního státu. A mimochodem – to jsem nevzdal ani náhodou. Jenomže těch bojišť, otevřených válečných front, se najednou objevilo nějak moc. Jedno bojiště je reálné – ukrajinské. Na „můj“ úřad a moji hlavu navalilo zátěž, kterou jsem si jen těžko dokázal, v rozsahu a důsledcích, představit. Další bitevní pole jsme si z části vytvořili sami. STAN začal tropit neplechu. Vršili jsme chybu za chybou, nový tlak, nové hřiště, ze sálového fotbálku jsme vyběhli na ten dlouhatánský zelený trávník, kde jsme se i přes občasné hezké kličky ztráceli, špatně orientovali, nechali se někdy až naivně připravovat o balon a jen pomalu se učili přejít z obrany do rychlého brejku. Ze sympaťáka třídním průšvihářem.

Více »