Jste už taky naštvaní? Vzteklí? Zoufalí? Už taky usínáte a probouzíte se s pocitem, že tohle přeci musí skončit? Udiveně se díváte z okna a neumíte pochopit, kam se poděla ta Havlova země? Proč je tady tolik nenávisti a strachu, tolik obav a důvodů k tomu, abychom ty druhé nenáviděli? Díváte se rozespale do monitoru počítače, srkáte ranní kávu a máte pocit, že tenhle svět přeci není váš, že ho nechápete, že hledáte marně rozum? Udiveně pozorujete, jak nevzdělanost a nabubřelost hlouposti zpochybňuje vědu, stejně tak pohrdá vírou a krade naději? Vyděšeně sledujete, jak neznají slovo zodpovědnost a cynicky bagatelizují cenu ztracených lidských životů? Nechápavě přihlížíte tomu, jak nám tady vládne komunistická lůza, dědici minulého režimu, pokrytci, lháři, prospěcháři, co si tu zemi berou jen pro sebe? A spoléhají na to, že uplatí každého a ty naše podivné potřeby, touhy po opravdovosti, pravdě, duchovnu a nadhledu zadupou do země jako vajgl? Máte chuť praštit do stolu, zakřičet si, s někým si o tom všem promluvit…? Nakonec to ale neuděláte, protože jste přeci slušní lidé, rozumní, vychovaní, tolerantní, nejste agresivní, nejste ani hulváti…

Ale já mám pro vás vzkaz. Vlastně víc vzkazů. Mám to úplně stejně jako vy. Tuhle zemi mi ukradli před očima. Ukradli šťastné stáří mým rodičům, kterým na svobodě záleží. A záleží jim taky na budoucnosti jejich vnoučat. Tedy mých dětí. A přesně v tenhle moment jsem se naštval. Moc. K neudržení moc. Prostě mým dětem, sakra, budoucnost neukradnou. Pojďme jim ji vrátit. Rychle. Hned. Fakt není čas na otálení. Teď je přesně ten moment, kdy do toho stolu musí třísknout každý. Musíme je poslat do dějin už v pátek a v sobotu. Než bude pozdě. Komouše, estébáky, šmelináře, defraudanty, podvodníky, populisty, lháře. Musí se ozvat rána, jak po celé zemi třísknou lidé do stolu. Ta rána musí zatřást touhle zemí. A až si zchladíme bolavou ruku, tak tou druhou vyndáme volební lístek. Zbraň, které se tihle autoritáři, co se zhlédli v Orbánovi, bojí nejvíc. Bojí se svobodné vůle. Lidskosti. Chytrosti. Civilnosti. Pravdy. A víte, co nechápou? Obyčejné, nemateriální štěstí a pocit pohody. Radost ze svobody. A právě to nám chci vrátit.

Zapomeňme na chvíli na to, co nás vždycky zabrzdí. Pochybnosti, strachy, obavy… Blbé průzkumy, nervozita, intelektuální debaty o detailech. Bartoš nebo Rakušan? Piráti jo, ale starostové? Starostové jo, ale piráti? UFFF. Nebuďme sebemrskači a bořitelé vlastních nadějí. Ten souboj je fakt jinde a jiných rozměrů. Pokud půjdeme za přítelem Viktorem do Maďarska, čeká nás konec svobodných médií veřejné služby, omezení autonomie univerzit, útlak menšin, deformace soudního systému… A tohle, přátelé, nedopustí žádný starosta ani pirát. Stejně jako další zadlužování naší země s tak obrovským potenciálem. Máme na výběr mezi dvěma koalicemi, v jejich rámci můžeme volit mnoho zajímavých jednotlivců, u kterých máme jistotu, že to myslí vážně. A poctivě.

A pak vám chci něco slíbit. Nezměním se. K lepšímu ani horšímu. Nebudu se schovávat před lidmi. Ponesu si s sebou starostenský návyk zdravit jako první. Ať už mi připadne jakákoliv role, pokusím se jí dát „skandinávskou“ civilnost. Budu dál bydlet v Kolíně, mít radost ze svých dětí a chodit s těmi kamarády do hospody, s kterými tak činím už 25 let. Nebudu vysedávat s lobbisty v zavřených restauracích, nebudu zneužívat své funkce pro jakýkoliv byznys a psát si o tom deníček. Politiku chápu jako svou práci, která mi dává skvělou možnost měnit svět okolo. Nejde o prebendy a moc samotnou. Je to zajímavá, dobře placená práce – a proto ji chci dělat tak, jak nejlíp umím, tak, aby z ní měli prospěch moji sousedi a nemusel jsem se před nimi stydět.

Budu dělat všechno pro to, aby tahle společnost byla vzdělaná. Soudržná. Spravedlivá. Aby měla slitování i s těmi, kdo neměli štěstí. Abychom přírodu a krajinu vnímali jako dar, nikoliv spotřební zboží. Aby byl tenhle stát střechou. Nebuzeroval nás, neslídil v soukromí, ale ochránil nás, když prší. Aby byl jednoduchý, snadno ovladatelný, sloužící, ne uzurpující.

Přiznám chyby. Udělám je, určitě. Ale rozhodně vám nikdy nebudu krást svobodu. Určitě se mě nikdo nebude muset bát. A dám do toho všechno. Nebudu vám lhát. A udělám vše pro to, aby se tady žilo hezky. Normálně. Svobodně. Bezpečně.

Pojďme už konečně všichni bouchnout do stolu. A musí to být hodně slyšet. Pojďme volit pro budoucnost. Pojďme v naší zemi otočit list.
Nezklameme Vás!