Pane prezidente Havle… Vy mě neznáte, ale já Vás viděl. Dokonce několikrát. Poprvé na Sázavě, v Samopších. Byl jsem tam na prázdninách, tvář plnou akné a hlas ve fázi skřehotání, a Vy jste sem přijel. Bohužel ne za mnou. Je teda fakt, že jsem tehdy, po všech stránkách, nebyl Vaše cílovka. Přijel jste navštívit uprchlíky z válkou zmítaného Balkánu, kteří tady, bez protestů starousedlíků i lufťáků, našli útočiště. Když jste (posázavským pacifikem) odjížděl směr Praha, málem se zřítil ten visutý most nad samopešským jezem… Tolik lidí vám šlo zamávat, tolik lidí zajímalo, jak ve skutečnosti vypadáte, zda jste opravdu tak maličký (a jak říkaly dámy) roztomilý… I já jsem byl v davu těch čumilů, mávačů a oslovovačů.

Dokonce jsem se probojoval až na perón a díval se na Vás docela zblízka. Nejistě jste se usmíval a takovým zvláštním, spíš klukovským než chlapským, způsobem mával. Vedle mě stojící pan Kroupa na Vás volal: „Ahoj Vašku, zdravím Tě, chlape… Jak je?“ Trochu mě to překvapilo… Chartu nikdy nepodepsal, na divadelníka taky úplně nevypadal, možná tak ty sudy v pivovaru že by s Vámi válel… A zase ten plachý úsměv na Vaší tváři a odpověď z rozjíždějícího se vlaku: „Ahoj, ahoj, tak zdRavím, mám se dobŘe…“ Kroupa pýchou vzlétl do oblak a já si uvědomil, že se tady fakt něco změnilo. Do jedenácti let jsem koukal v televizi i na stěnách tříd na kožené obličeje soudruhů. A teď jste tu byl Vy.

Podruhé jsem s Vámi, spolu se stovkami studentů mé alma mater, diskutoval. Položil jsem Vám nějakou otázku, jejíž obsah jsme Vy i já naštěstí vytěsnili. Měla být chytrá, provokativní, asi i trochu ironická, chtěla zaujmout pár holek v aule, ale asi se jí to moc nepovedlo. Intelektuální stylizace odpovídající věku a nedovzdělání. Ale Vy jste mile odpovídal a my Vás hltali. Protože jste, se všemi svými chybami, občasnou nerozhodností a třeba i špatnými rozhodnutími, byl člověkem, kterého jsme si vážili, se kterým jsme identifikovali naše mládí. A tu ohromnou svobodu. Byl jste s námi na stopu ve Španělsku, na stipendiu v Německu… Byl jste s námi vždycky, když jsme šli volit. Bavil jste nás, naslouchali jsme Vám, četli Vás. A když jste vyjel za hranice nebo někoho vítal na Hradě, tak jsme rozhodně neměli obavy, že nám uděláte ostudu. Měli jsme o Vás strach, když jste byl nemocný. A když Vám umřela Olga, jeli jsme se s ní do Prahy rozloučit. A to už nebyla žádná stylizace, prostě jen identifikace s naším Prezidentem. Přirozená, autentická, příjemná.

Potřetí jsem Vás viděl jako začínající starosta v roce 2010 na jedné společenské akci v Praze. Už jste vypadal unaveně a nemocně a mně z toho bylo nedobře. A když jste nás v následujícím roce (příliš brzo) opustil, jel jsem k radnici zapálit svíčku. A přidala se spousta dalších lidí… Tím rokem pro mě skončilo mládí. V roce 2011 definitivně zmizely devadesátky. Nějak jsme cítili, že vše bude jiné. Ale přiznám se, netušili jsme, jak moc jiné to bude. Jakoby Vaším odchodem zmizely zábrany všech těch, kteří se tváří v tvář Vám styděli. Zmizelo zrcadlo a báze toho dobrého, co Listopad přinesl. Netušil jsem tehdy, že i v roce 2021 budete jediným prezidentem, jehož obraz mi kdy visel (a stále visí) v pracovně…

Vídám Vás i teď. Spřátelil jsem se s Lubošem Dobrovským, vaším někdejším kancléřem, také s Tomki Němcem, Vaším fotografem. Díky němu jsem měl příležitost prohlížet si geniální fotografie, z kterých jste cítit. Ve svých nejistotách, špatných i dobrých náladách, smutcích - že jste čekal od sebe i lidí v téhle zemi víc. Mýlil jste se v zásadní věci, pane Prezidente. Jedna generace na změnu myšlení a zabití totality v nás nestačila. Ani ta moje generace to ještě nezvládá, omlouvám se Vám za to. Ale ta další už to dá, věřím tomu… Taky jste byl k těm komunistům a nejrůznějším udavačům moc velkorysý. Takový jste prostě byl… Velkorysý s vírou v dobro v lidech… Jen nám teď, bohužel, zase tihle komouši a udavači vládnou…

Taky jsem za Vámi byl s kamarádem Ondrou Doskočilem na Hrádečku. Vyfotili jsme se Vám před plotem, koukali jsme do Vaší zahrady, byli dojatí. A nestyděli jsme se za Vás. Mnozí jakoby se dnes báli říct, že si Havla váží. Divná doba. Ale spousta z nás na Vás stále vzpomíná. Má Vás moc ráda. A zvlášť letos si přeci pozornost zasloužíte… Vždyť jste nám dal před 32 lety svobodu. Prestiž. A dobrý příklad toho, že se člověk nesmí vzdát ani ve zdánlivě bezvýchodné situaci. Jak posilující pro dnešek.

Tak pane Prezidente Havle, milý Ferdinande Vaňku, všechno nejlepší k narozeninám. Svatým Václavem jste, opravdu, nikdy nebyl. Ale patronem naší svobody jo. Tak nás neopouštějte.

Vít Rakušan, ten vykulený kluk z perónu v Samopších