„Napíchej si svoje děti tím svinstvem, ať zhebnou stejně jako ty a takový zrůdy ať se přestanou množit…“ Tohle mi napsala dáma, která má podle profilu na facebooku sama děti. Jistě je má ráda a já jí moc přeji, aby o nich nikdy nemusela číst takové hnusy. Další gentleman mi vzkázal podobné věci o mé rodině a přidal větu, jak pomalu mi bude utahovat smyčku okolo krku. Jeden spolek vyzývající ke zrušení všech opatření na mě podal trestní oznámení za údajně předražené právní služby, které byly v době mého starostování poskytovány městu Kolínu. Co na tom, že v době mého nástupu na radnici platilo město 10 000 000 korun za právníky ročně, dnes jsou to necelé 2 000 000. Zároveň přičinlivě sbírají podpisy pod petici, abych nebyl jmenován ministrem vnitra. O stovkách dalších sprostých zpráv nemá cenu v konkurenci těchto vrcholných skvostů ani mluvit. Ptáte se, co se to děje?

Pokusím se vám i sobě odpovědět. Zaprvé se mám stát ministrem vnitra. Šéfem rezortu, který je vnímán jako silový. . Ale především – budu jednoduše ministrem. A to samo o sobě vyvolává emoci. Odosobňuje vás to. Stáváte se identickým s tou funkcí jako takovou. Ti, kdo píší, už vás přestanou vnímat jako tátu, syna, manžela, kluka z Kolína se spoustou kamarádu. Nejste sami sebou. Jste úřadem, institucí. A tam se předpokládá, že nemáte emoce. Tam je útok povolen bez mantinelů. Nevidí a nechtějí vidět, že žiju mezi sousedy se svojí rodinou, chodím nakupovat, běhat, s kočárkem ven. A mám jako každý normální rodič bez patologie v sobě strach o své děti. A budu je chránit všemi dostupnými prostředky. Dokud jsem byl starostou, byl jsem „hmatatelný“. Co na tom, že žiju stále stejně. Přátele neměním jako ponožky, koníčky ani dobré či špatné návyky jsem nezměnil, do hospody a na tenis s kamarády budu chodit stále. A tu mytizovanou ministerskou funkci přijímám s pokorou, určitým nadhledem, a hlavně s vědomím dočasnosti. A také jako zaměstnání, práci, která je skvěle placená, ale zároveň hrozně náročná a zodpovědná.

Chci v ní uspět, přesvědčit. Paradoxem toho celého je skutečnost, že jsem se ještě žádným ministrem nestal. Nikdo nemůže hodnotit mé kroky, práci, výkony, komunikaci – jako by někteří lidé neviděli a nechtěli vnímat, že žádná nová vláda ještě neexistuje. Celý mentální posun ve vnímání toho, kdo jsem a co prosazuji, nastal s předstihem. Známkování před zkoušením. Předpoklad spojený s vlastním očekáváním.

Celé to začalo mediálně zkráceným výrokem, že chci postihovat nedodržování platných opatření. A trochu zaniklo zdůvodnění té věty. Já totiž nechci, aby muselo dojít k jakémukoliv zpřísnění, zastavení ekonomiky, zavírání škol, ke kontrolám na hranicích okresů. Miluju svobodu, chci návrat do normálu, nechci prodlužování jakéhokoliv omezení, které pozbyde na významu. Nechci ani pokutou osolit chudáka, který si zapomněl v autě respirátor. Chci ale každého požádat o osobní odpovědnost, o ohleduplnost k druhým lidem, o opatrnost, která pomůže nám, našim blízkým, úplně vysíleným zdravotníkům. Mám ve svém okolí zdravotní sestřičku, která je doslova před psychickým i fyzickým zhroucením. Vystavena každodenní agresi místo díků a potlesku, unavená, zdrcená ze smrti v obrovském množství, která mnohdy přišla vlastně zbytečně. A v tomto kontextu jsem řekl, že ignoranti a permanentní „obcházeči“ všech opatření si zaslouží pokutu. Tak. To je můj předsudečný hřích.

A poslední zmínka… Každý, kdo mě poznal v jakékoliv vedoucí funkci, tak ví, že mi šlo vždy o to, aby se lidé měli dobře. Ať už občané ve městě nebo kolegové na úřadě. Udělám maximum pro to, aby třeba policisté a hasiči viděli, že mi nejde o to, jak oblíbený budu na policejním prezidiu, ale mnohem víc o kvalitu života všech řadových policajtů a hasičů. Těch, co zachraňují životy. Moc dobře jako starosta s devítiletou praxí vím, co je trápí a jak žijí. Vím, jak mnohde vypadá obvodní oddělení, jeho vybavení, zázemí. Budu navštěvovat ne jen ředitelství, ale i služebny. A obecně – nechci žádné ministerstvo represe, ale ministerstvo bezpečí. O tom ale musím přesvědčit prací. A na tu se těším. Výhrůžkám navzdory.