Na pražském hlavním nádraží nocují matky s malými dětmi. Z naprosté většiny to jsou romští uprchlíci z Ukrajiny. Zatímco jim nezištně, vytrvale a s vypětím všech sil pomáhají desítky dobrovolníků, ve společnosti rezonují výkřiky, že jsou nebezpečím pro českou společnost a hlavně, že neutekli před válkou, ale přišli zneužívat náš sociální systém.

Bez toho, abych jakkoli zlehčoval všechna objektivní bezpečnostní rizika, můžu jasně říct ne, oni nejsou nebezpečím pro naše občany.

A i když naopak nechci zlehčovat možnost jistých nekalostí, musím a chci zásadně odmítnout, abychom se na romské utečence z Ukrajiny dívali jako na podvodníky. Pakliže bychom se je už rozhodli házet do jednoho pytle, měli bychom o nich uvažovat spíše jako o nejhůře postižených obětech celé krize.

Nejenže jsou přímou obětí ruské válečné agrese.

Oni jsou i obětí našich po generace děděných předsudků.

Obětí nezájmu, leckdy i frustrace většinové společnosti.

Obětí jejího latentního i otevřeného rasismu.

Někteří jsou rovněž obětí politiky Viktora Orbána. Ten posledních deset let v sousedních zemích rozdával maďarská občanství s cílem ještě více si upevnit moc ve státě, což jejich držitelům u nás znemožňuje získat dočasnou ochranu. Jako občané jednoho ze států evropské unie na ni nemají nárok. A o pomoc by se měli obrátit právě na Maďarsko.

A bohužel jsou asi i obětí mafií, které částečně řídí přesuny na západ.

Nicméně v naší společné krizi, kdy matky a jejich děti spí na prochladlé zemi, se ovšem nelze zříkat odpovědnosti s tím, že z hlediska zákona postupujeme správně. Hledám proto cesty, jak pomoci i těm romským uprchlíkům z Ukrajiny, kteří se souhrou mnoha nešťastných okolností ocitli v pasti geopolitického střetu a právního vakua. Pokládám za povinnost těmto obětem pomoci. Je to projev lidskosti. Humanismus.

Navíc jsem přesvědčen, že to Romům dlužíme.

Během prvního desetiletí po sametové revoluci jsme zažili vlnu rasově motivovaných útoků. Některé skončily tragicky. A jejich pachatelé zpravidla vyvázli až s příliš mírnými tresty. Přestože jich v posledních letech významně ubylo, nezbavili jsme se jich zcela. Předsudky, odpor a nenávist vůči lidem s jinou barvou kůže bohužel nadále zůstaly součástí naší společnosti.

Ukázala nám to letitá neochota odstranit vepřín z míst, kde během druhé světové války stával koncentrační tábor pro Romy.

Ukázala nám to evropská migrační krize, kdy jsme nebyli ochotni přijmout ani pár desítek dětských uprchlíků.

A posledních několik volebních obdobích nám to ukazuje Tomio Okamura, který si z nesnášenlivosti vůči rozličným menšinám udělal pohodlné živobytí.

Nyní máme příležitost alespoň částečně odčinit příkoří, kterých jsme se na Romech dopustili. Osvědčit, že jsme se poučili z minulých chyb, které Romy téměř bezvýchodně uvěznily ve vyloučených lokalitách. A začít – byť pomalu a obtížně – budovat otevřenou společnosti, v níž skutečně nebude záležet na tom, s jakou barvou kůže se kdo narodil.

Udělám pro to vše, čeho budu schopen.