Na blog doc. Zdeňka Koudelky musím reagovat, protože je zavádějící, když tvrdí, že název státu definuje ústava, a proto je krátké jméno Česko neústavní.

Kdyby se pan Koudelka podíval např. do ústavy Slovenska, tak by zjistil, že krátké jméno Slovensko se v ní nevyskytuje, a přesto se používá. Podobně chorvatská ústava nezná jiný termín než Republika Hrvatska, polská pouze oficiální jméno Rzeczpospolita Polska, a určitě nikdo v těchto zemích, ani právníci, nezpochybňují používání krátkých geografických jmen včetně jejich cizojazyčných ekvivalentů. A tak bychom mohli pokračovat s dalšími státy. Proč jenom u nás stále nějací kverulanti odmítají krátké jméno Česko a vytahují pseudoargumenty proti jeho používání? Odpověď se nabízí – protože se jim nelíbí.

To však není argument – když se jim nelíbí, nemusí ho používat, stát ale krátké jméno potřebuje, protože je nadčasové a v celé historii zahrnuje všechny úřední názvy, které státu panovníci a politici dali. Francie zůstala Francií, ať už byla královstvím, císařstvím, republikou nebo pouhým státem pod kuratelou nacistů. A nic na tom nemění skutečnost, že v jeho hranicích nebyla vždy Bretaň, Burgundsko, Provensálsko nebo Alsasko a Lotrinsko. A Polsko zůstalo Polskem, i když si ho mocnější sousedé na čas rozebrali a v napoleonském období se krátce v okleštěné podobě jmenovalo Varšava. Proto argumentace, že Moravské markrabství nebylo součástí Českého království je liché – nebylo nikdy samostatným státem, ani subjektem Svaté říše římské. Nemá smysl rozebírat, kdy bylo lénem říše, kdy lénem českého státu, kdy provincií či samosprávnou zemí. Kdyby se podobně chovali Němci a Rakušané, tak by se asi Rakousko jmenovalo Rakousko, Tyrolsko, Salcbursko, Korutansko, Štýrsko a další země. A kupodivu Tyrolákům a dalším etnografickým komunitám ze zmíněných zemí vůbec nevadí, že stát je pojmenován jen podle jedné historické země – Rakousích (v originále však němčina Rakousko a Rakousy nerozlišuje – je to prostě Österreich).

Ale k meritu věci. Geografické, resp. historicko-geografické krátké jméno v každém jazyce prošlo nějakým vývojem. V češtině (kterou se mluví i na Moravě) se v mnoha případech používalo pro jména zemí plurálu – proto Čechy, Rakousy, Tyroly, Korutany, Bavory, Švýcary atd. Časem se však jména měnila a ke kořenům jmen se místo přípony -y začalo přidávat -sko, nebo podle latinského vzoru -ie. A protože Čechy byly vžitým názvem, je logické, že v období národního obrození se jméno Česko začalo používat pro všechny tři historické české země v Habsburské monarchii. Vyústilo to při vzniku republiky roku 1918, kdy Česko se stalo základem pro spojení se Slovenskem (původně se spojovníkem Česko-Slovensko, ale o tom jsem psal v jiném blogu). Nutno dodat, že latinské Czechia se v tomto smyslu objevilo už v 16. století – angličtina ho potom přijala v této latinské podobě beze změny. Nebyl to tedy nějaký výmysl Sobotkovy vlády v roce 2016, jak se snaží čtenářům vsugerovat pan Koudelka.

Navíc tvrdí, že vláda nemá právo měnit jméno, které dle něho stanoví pouze ústava. Jenže vláda nic neměnila, jen konečně udělala to, co měla udělat vláda již po přijetí do OSN – zanést do databáze států OSN vedle úředního jména definovaného ústavou také krátké jméno naší země, včetně ekvivalentů užívaných v úředních jazycích OSN. Tuto povinnost však první české vlády nesplnily a po 5 letech nečinnosti v OSN zapsali úřední jméno státu i do kolonky krátkých jmen (short names). A Sobotkova vláda tento rest konečně napravila. A to po projednání a expertizách. I ministr Babiš tehdy hlasoval pro tento akt. Bylo tedy velmi neupřímné, když jako premiér o pár let později mlžil pro média a divil se "kdo to vymyslel".

Otázkou samozřejmě je, kdo to krátké jméno vlastně definuje. Tady musíme zabrousit do minulosti – v roce 1919 byl zřízen Československý vojenský zeměpisný ústav a v jeho rámci Názvoslovná komise složená z jazykovědců, zeměpisců, etnografů a historiků. Právě ona kodifikovala krátké jméno Československo a jeho cizojazyčné ekvivalenty (ty si samozřejmě nevymýšlela, ale převzala již existující). Komise prošla řadou změn, od roku 1. 1. 1993 spadá pod Český úřad zeměměřický a katastrální (ČÚZK) a vytvořilo ji tehdy 55 odborníků z mnoha vědních oborů. Na jaře 1993 potom komise schválila jako oficiální jednoslovné označení čerstvě osamostatněné České republiky jméno Česko včetně jeho užívaných ekvivalentů v 5 hlavních evropských jazycích (anglicky Czechia, francouzsky Tchéquie, německy Tschechien, rusky Чехия, španělsky Chequia). Následně byla jména standardizována ČÚGK v publikaci Jména států a jejich územních částí (Names of States and Their Territorial Parts) v edici Geografické názvoslovné seznamy OSN – ČR, Praha, 1993, 3. přepracované vydání. Vše podle zákonných norem, které k tomu ČÚZK zmocňují. Blíže o činnosti názvoslovných komisů od vzniku Československa viz https://geoportal.cuzk.cz/Dokumenty/Historie_nazvoslovnych_komisi_A.PDF

Tedy žádný výmysl někoho nepovolaného, jak se snaží pan Koudelka čtenářům podsunout slovy, že někteří „se asi rozhodli, že zase nadešel čas na změnu /míněno jméno státu/“. Od akademika a právníka bych očekával, že si nastuduje potřebnou literaturu a zákony a nebude publikovat bludy a mást veřejnost. Nadčasové jméno Česko zahrnuje tradice české státnosti od Přemyslovců po současnost, i když se to někomu nelíbí. A v rámci tohoto jména lze ctít i tradice zemí, jejichž politické struktury odvál čas. Dnes už jen málokdo tuší, kudy probíhaly zemské hranice mezi Moravou a Čechami či Moravou a Slezskem. Ale pro svět jsme Česko, Czechia, Tchéquie, Tschechien, Чехия, Chequia, Cechia, Czechy, Tékkland, Kekkia, Sekia, Cehia, Chiksuyu, Češka atd. Prostě v každém jazyce je to jinak. A bude to tak i v budoucnosti, i když se třeba staneme zase královstvím, federací nebo, nedejbože, zase nějaká republika s přívlastky.