Vladimír Just

25. 01.

Goebbels by měl radost!

Vladimír Just Přečteno 5067 krát

Goebbels by z Vás měl radost!, pane Klímo! Jsem vděčným a uznalým čtenářem sloupků Josefa Klímy v LN. O to víc mě překvapila demagogie, s níž Klíma uvedl 23. 1. na Nově pořad Na vlastní oči. Prohlásil, že oba kandidáti na prezidenta jsou profesoři ekonomie (později se tu lživě tvrdilo, že na stejných školách, tedy že komunistická Praha je totéž co americký Princeton resp. Michigan, a že pozdější profesorský titul, udělený českému premiérovi je vlastně totéž co poctivá profesura obyčejného smrtelníka v USA) a hlavně, že ani jednomu z nich se nechce do společné TV debaty! Není možné, že by tak chytrý publicista nevěděl to, co je už řadu měsíců známo 10 milionům jeho spoluobčanů: že k této společné debatě jeden z kandidátů opakovaně vyzývá a druhý, snad ze strachu z konfrontace, ji stejně opakovaně odmítá (Václav Klaus). Zbývá jediné vysvětlení: p. Klíma mátl veřejnost záměrně, snad aby zachránil klesající reputaci současného prezidenta. Udělal to přesně ve stylu Švejka: „buďto ho okradli, nebo sám byl okradenej, v každém případě to nebude řádný člověk“. Nedivil jsem se pak ani podprahové demagogii, s níž byla natočena vlastní reportáž (Klaus vždy uprostřed rozjásaných davů, Švejnara tu obklopovali kromě studentů převážně jedinci, podivíni a blázni na pustých náměstích). Soudruh Goebbels by z Vás měl radost, pane Klímo!

18. 01.

(ANTI)LAUDATIO K VÁCLAVU HAVLOVI

Vladimír Just Přečteno 5998 krát

ANTI-LAUDATIO Vladimír Just
Podle Akademického slovníku cizích slov je laudatio „oslavná řeč, chvalozpěv, obyčejně na významného zemřelého“ (Academia, 2000). I když bych tuto neuvěřitelnou formulaci našich dosud živých akademiků bral sebevíc s nadsázkou, tedy jako chvalozpěv na celebritu, která ne svůj život, ale své dílo významně uzavřela, pak ani s takovou definicí má řeč nebude mít nic společného. Dosud takto žijících významných zemřelých znám z médií desítky. Nevím však o žádném, který by svým dílem inspiroval a provokoval k souhlasu i k nesouhlasu, a tím oživoval okolí tak, jak to činí náš laureát.

Ještě jeho nejnovější hra nevyšla, a už jsem o ní a o jejím tajnosnubném pozadí slyšel zaručené fámy a anekdoty. Sotva vyšla, četl jsem ke svému údivu v renomovaném týdeníku úvahu o tom, že bývalý prezident si natolik zvykl promlouvat k národu, až ho to jako dramatika zradilo a neodolal pokušení promlouvat přímo k divákům coby autorský Hlas. A že je tento, jak jsem se domníval, zjevný doklad autorské sebeironie ve skutečnosti dokladem jeho narcismu. V tomto případě byl ovšem narcisem už jistý Aristofanes, který ve své parabasis pravidelně též promlouval k publiku coby autor. Podobně na tom byl i další neumětel a narcis jménem Moliere, a u nás třeba pánové V + W se svými forbínami. O nesčetných autorech tzv. divadel malých forem nemluvě. Havlovo Odcházení je tedy spíše než kazem jeho prezidentování jakýmsi rozpomínáním na kořeny, z nichž v šedesátých letech rostla jeho dramatika. Stálá potřeba sebereflexe, ironického komentáře a komentáře tohoto komentáře, stála vlastně u zrodu i jeho poslední autobiografické prózy, knihy=koláže Prosím, stručně..

Stalo se už pomalu frází říkat, že hlavním hrdinou Havlových her je fráze. Že to ona, fráze, mluví postavy a hněte je k obrazu svému, nikoli naopak. Je to však opravdu fráze – nebo prosté konstatování stavu věcí? Připomínám si nedávný lehce udivený výraz tváře TV moderátora, s níž reagoval na Havlovy pokusy vnést do debaty téma čapkovské „kritiky slov“. Havel tu citoval – opět jsme u principu komentáře komentáře – některé i v tomto pořadu samozřejmě používané obraty, jako „v současné chvíli“, „umím / neumím si představit“, „není tu prostor na to…“, když jde ve skutečnosti o „čas“ atd. Moderátor to přešel jako milý, leč nepodstatný kapric pozvané celebrity. Stejně by ovšem reagoval kterýkoli z jeho kolegů – kdo se veze v mediálním autě, necítí smog, který produkuje. Na rozdíl od těchto lidí se domnívám, že právě toto Havlovo ústřední téma – korupce řeči - je téma nepoměrně důležitější, než většina toho, co zmíněný moderátor a jeho kolegové pořád stejnými slovy a pořád se stejnými lidmi jako na orloji kolem dokola týden co týden propírají na obrazovce. A právě toto téma je významovým svorníkem Havlovy dramatické a (většiny) esejistické tvorby. Základním postupem her je „neodpovědná“ promiskuita slov: stěhování replik z úst do úst. V Odcházení např. hlásá hlavní hrdina tyto nezpochybnitelné slogany: „V centru mého politického myšlení byl vždycky člověk! Stát je tu kvůli občanovi, nikoli občan kvůli státu! Méně státu, nižší daně!Vždy jsem chtěl, aby naše země byla bezpečné místo. Ale ne jenom naše země. Celý svět. A ne jenom pro člověka. Pro celou přírodu. Aniž by to bylo na úkor rozvoje průmyslu!“ A opět je tu ironický komentář: tytéž neprůstřelné věty říká nejprve hlavní hrdina Rieger, a nakonec jeho antagonista Klein. Už hlavní hrdina Pokoušení pronáší některé na první pohled rozumné „havlovské“ úvahy o existenci „čehosi nad námi, nějaké spravedlivé instance či mravní autority“, o tajemné „hlubší vůli bytí, světa a přírody“. Fráze z těchto vět udělá až kontext – to, že těmito slovy, jak se ukázalo, Havlův Faust jen „balil“ mladou Markétu. A opět se ta slova devalvují mj. tím, jak se v posledním obraze odstěhují do úst oběti, jíž předtím popletly hlavu. Jindy je tento princip promiskuity slov doveden až do podoby stále se zrychlujícího balábile banálních replik, jakési dramatické koláže, roláže či muchláže (Ztížená možnost soustředění aj.). Promiskuita slov, kdykoli zaměnitelných a směnitelných výroků, usvědčuje ze zaměnitelnosti a směnitelnosti i Havlovy figury. Jsou „bez osobního ručení“. Ne náhodou právě toto šafaříkovské spojení patří k frekventovaným výrazům Havlovy umělecké i politické esejistiky: bez osobního ukotvení pronášených pravd mění se jak umění tak demokracie v pouhou technologii (a je jedno, jestli v technologii lásky nebo politiky) a svět se mění v provoz, zbavený lidského smyslu.

Patron ceny, jíž dnes poněkud opožděně naše kultura oceňuje jednoho ze svých nejvýznamnějších představitelů, napsal:
„Fráze není ustálené rčení, ale ustálené lhaní. Je habituální a zmechanizovaná neupřímnost. Nemůže se jí tedy nikdy stát prostá, věcná, opravdově míněná výpověď, i kdyby byla omílána milióny úst denně. Z věty, že někomu umřela teta, neudělá frázi ani ten největší tlučhuba; jenže tlučhuba to neřekne, nýbrž bude hlásat, že nám neúprosná Morana vyrvala milovanou tetinku. Tlučhuba neřekne, že lidé mají těch daní zrovna dost, nýbrž že náš lid úpí pod břemenem nesnesitelných daní. Náleží tudíž k její povaze, že zveličuje nebo opentluje všecko, co bere do úst.“ (K. Čapek: V zajetí slov, 1933). Ponechávám vaší úvaze, zda konstatování o ústřední roli fráze v Havlově díle frází je či není. Co vím ale určitě je, že fráze se vylučuje s autorskou sebeironií: pokud tu si laureát dnešní ceny uchová, nebude jeho Odcházení ani zdaleka odcházením ze scény. Fráze totiž není Odcházení, fráze je obcházení skutečnosti: a Havlovo Odcházení naši skutečnost věru neobchází. Děkuji vám za pozornost.
(předneseno v Brožíkově síni Staroměstské radnice 17. 1. 08 k udělení Ceny Karla Čapka V. Havlovi)

11. 01.

Šumava po Šengenu

Vladimír Just Přečteno 5344 krát

ORTODOXNÍ OCHRÁNCI ŠKODÍ NÁRODNÍMU PARKU
aneb ŠUMAVA PO ŠENGENU

Žijeme v době pošengenské. Sliboval jsem si od ní, že člověk, který si vymyslel něco tak zhůvěřilého, jako je nacionalismus a umělé přehrady mezi lidmi i státy, se konečně přizpůsobí přírodním procesům a bude respektovat státní hranici asi tak jako rys, motýl nebo puštík obecný: to znamená vůbec ne. Konkrétně na Šumavě jsem si sliboval, že konečně padnou hranice mezi zatím neslučitelnými způsoby (respektive ne-způsoby) , jak se chováme k přírodě a k lidem u nás a v Bavorsku. Doufal jsem v to, čemu se říká „společný management obou národních parků“. Zdá se však, že jsem se mýlil: malý český člověk se totiž liší od svých sousedů tím, že zatímco jinde hledají důvody a cesty „proč ano“ (tj. jak i v 1. zónách přiblížit lidem jedinečné divadlo přírody), u nás jsme mistři ve vymýšlení důvodů „proč ne“. Vítám sice, že vedení parku zřídí dva nové vstupy do Bavorska (Knížecí pláně, Žďárek), ale to nestačí, neboť nejde o vstup do jádra obou parků (i jádra věčných sporů o park).

Důvody, proč nemůžeme do jádra bavorského parku přes Modrý sloup – zatímco z druhé strany pěší turista (samozřejmě s časovým omezením) může až k našim „drátům“ - se za posledních patnáct let změnily snad patnáctkrát. A nepochybuji o tom, že malí čeští úředníci a fundamentalisté si vymyslí kdykoli důvody další, aby nás tam nepustili dalších patnáct let. A to v době, kdy šéf Bavorského parku K. F. Sinner říká: „Nikdo mi není schopen vysvětlit, proč je například cesta Luzenským údolím tak důležitá pro zajištění výskytu tetřeva hlušce“. A dodává: „V 21. století přece není možné říct, že neexistuje jiné řešení, jak ochránit přírodu a přitom neotevřít státní hranici“. Myslíte si, že ohrožený tetřev je zastydlý nacionalista nebo komunista, který setrvačně respektuje železnou oponu? Vězte, že u nás jsou lidé (někteří si dokonce říkají přírodovědci), kteří si to opravdu myslí: domnívají se, že šumavský tetřev je socialisticky uvědomělý pták, který přesně ví, kudy vede klikatá hranice mezi státy.V jednom jej totiž pěší turisté neruší (a mají to zjištěno i vědecky) a v druhé prý ano (a mají to také zjištěno vědecky). Titíž lidé u nás ani nepípli, když v minulém desetiletí náš hlušec málem ohluchl z řevu motorových pil, traktorů a vrtulníků helikoptér.

Ukazovat lidem z Březníku zdálky pouze vršky uschlých stromů a nevpustit je dovnitř jádra bavorského parku, kde jsou v ochraně přírodních procesů už o desetiletí napřed a kde našinec může zblízka vidět i budoucnost našeho parku, tj. zázrak znovuzrozené přírody, jíž člověk nechal na pokoji – to je zločin proti samotné ideji národního parku. Lidé, kteří „ochraňují přírodu“ tím způsobem, že proti samotné ochraně poštvou 99% občanů (včetně přírodymilovných turistů) pracují totiž spolehlivě na diskreditaci myšlenky Národního parku a tím i na jeho budoucí možné likvidaci.

Archiv článků: leden 2008

Goebbels by měl radost!

(ANTI)LAUDATIO K VÁCLAVU HAVLOVI

Šumava po Šengenu

Blogeři abecedně