Předesílám: celý život jsem byl skálopevně přesvědčený a trochu i pyšný na to, že umřu jako nestraník. Odolal jsem za komunismu několikerému vábení do státostrany i do dalších partají tzv. Národní fronty (pamatuji si živě na ten den, kdy mě tehdy ještě jako mladého perspektivního lanařili do KSČ, šel jsem se z toho uklidnit do antikvariátu, prohlížel si Bibli, a tu za mnou vyšli dva muži, a takřka stejnými slovy jako předtím soudruzi mi na ulici nabízeli vstup ke Svědkům Jehovovým), odolal jsem i polistopadovým nabídkám daleko serioznějším (od OF, DEU, přes několikeré Zelené až po roajalisty). Důvodů, proč jsem změnil celoživotní přesvědčení a proč si myslím, že by měli právě teď a právě lidé mého druhu vstoupit do stávající Strany zelených, je hned několik.

1) Tato strana dokázala pod Bursíkovým vedením, na rozdíl od všech předchozích zelených formací, potácejících se patnáct let mezi 1 % až 3 % podporou, oslovit „středového“ voliče (či voliče „napravo od středu“, tj. takové, jimž připadá ODS příliš autoritářská, antievropská a antiekologická, především však zkorumpovaná mocí i úplně nepřestřiženou pupeční šňůrou s Václavem Klausem). Typickými, takřka modelovými příklady takovýchto „středových“ či „pravostředových“ voličů a sympatizantů SZ byli či jsou Václav Havel, Jiřina Šiklová nebo Ladislav Smoljak.

Procentuální preference SZ pod Bursíkovým vedením vykazovaly dokonce v určitých obdobích až dvojciferný výsledek, o čemž si všichni jeho předchůdci (a obávám se i možní následovníci) mohli nechat leda zdát. A kdyby náš volební systém nebyl diskriminující, a odpovídal skutečnému počtu odevzdaných hlasů, měla by dnes SZ zhruba o jednu třetinu vyšší počet poslanců. Vzhledem ke svému stávajícímu postavení nejmenší vládní strany se ovšem SZ podařilo až zázračně maximalizovat svůj minimální mocenský vliv a vtělit do vládního prohlášení, přípravy i projednávání zákonů relativně velké množství zelené agendy (od energetiky, ekologické daně, těžebních limitů či omezení kamiónů až po nekompromisní zachování ochranářského statutu našeho největšího národního parku). Dokázala najít, oslovit a vyjednat účinnou podporu pro vážného a většinově dokonce veřejností respektovanějšího protikandidáta k Václavu Klausovi – pro profesora Švejnara. (Zároveň však tehdy předvedla v případě průhledného sabotérství poslankyně Zubové a následných afér svou nespolehlivost a pro budoucnost malé stranické formace vlastnost obzvlášť smrtící: rozhádanost).

Že se vzhledem k velikosti poslaneckého klubu nepodařilo SZ prosadit všechno, to se rozumí samo sebou – a kdo to přesto demagogicky požaduje, a odhlíží od reálného rozestavení sil, je, v lepším případě, zaslepený ideologický fanatik a fundamentalista - a nebo, v horším případě, záměrně matoucí manipulátor, jehož cílem bylo a je rozložit mladou parlamentní stranu zevnitř. Jak ukázal již zmíněný případ prezidentské volby, vážným problémem SZ byla totiž vždycky, a za Bursíka to bohužel vyvrcholilo, vnitřní rozhádanost: tedy něco, co na rozdíl od korupce. lhaní, alkoholu, drog, manželské nevěry, estébáckého či jiného práskačství český volič neodpouští a okamžitě trestá. Spadnou-li kvůli obdobné rozhádanosti třeba ODS preference z 33% na 27%, není to zdaleka tak smrtící jako u stran, pohybujících se těsně nad pětiprocentní hranicí.

A navíc: neexistuje u nás druhá strana, jejíž vrcholní představitelé chodí pravidelně žalovat na své vedení do médií, nosí tam omylem zachycené urážlivé maily, bojkotují chabě omluvenou absencí vlastního prezidentského kandidáta, lobují u premiéra či ministryně zdravotnictví proti jmenování náměstků z vlastní strany (např. proti Džamile Stehlíkové) a vyhrožují v případě, že nebude po jejich, dokonce shozením vlády, již je jejich partaj členem! To vše je (nebo donedávna bylo) možné jen u SZ. Aby to nebylo možné aspoň do budoucna, je nutné ve straně posílit právě to „středové“, nikoli „extrémní“ a pro budoucnost potenciálně nebezpečné křídlo, jemuž je vlastní ješitnost a lpění na dogmatu bez ohledu na realitu bližší než elementární demokratická slušnost a loajalita.

2) Teprve tím, že se se členy, kteří vedli v médiích válku s vlastním vedením, Strana zelených rozešla, může se stát pro mnohé voliče opět stranou věrohodnou (nikoli pro ty „skalní“, kteří tvoří již dvacet let ono cca 2% „tvrdé“ voličské jádro, ale právě pro tu rozhodující skupinu ekologicky cítících „středových“ a „proevropských“ voličů, kteří ji de facto dostali do parlamentu). Jelikož však jde, na rozdíl od ortodoxně levicových či ortodoxně pravicových příznivců zároveň o skupinu nejkolísavější (tvoří jí zhruba bývalý elektorát ODA, US/DEU, Evropských demokratů, iniciativ typu Děkujeme, odejděte! atd..), zůstává tu otázka, zda už nejsou tito voliči vleklou rozháraností SZ dávno otráveni, zda tedy nepříjemný, ale nutný a osvobodivý akt vyloučení nepřišel moc pozdě. A zda jej neměla strana udělat už dávno (přinejmenším hned po prezidentské volbě a permanentních denunciacích vlastního vedení). To vše se teprve ukáže.

Ať tak či onak, pro lidi mého zaměření nebylo po všech těch odporných denunciacích myslitelné, že by se mohli stát členy strany, v níž úřadují fundamentalistky (ale jak se stále více ukazuje, i kariéristky a rychlokvašené mediální hvězdy) Olga Zubová, Věra Jakubková nebo Dana Kuchtová. Teď teprve se nemožné stává skutkem. Ale jelikož lze důvodně předpokládat, že spolu se jmenovanými dámami neodešly ze strany zdaleka všichni příznivci jejich názorů a metod (odhadem jde z třítisícové základny asi o 200 - 300 osob), sedí v ní dost možná i nadále příznivci Slobodana Miloševiče, Che Guevary a Hugo Chávese, bojovníci za srbské Kosovo a proti „americkému imperialismu“, militantní antiradaristé, kteří dosud nevzali na vědomí prostý fakt, že jsme v NATO, jinak by se nehoufovali pod stupidním heslem Ne základnám. Proto je myslím životně důležitá jedna věc: nemá-li cenná středová liberální strana s evropským zakotvením napříště zmizet z politické scény, je nutné i zevnitř kompenzovat hlasitý mediální pokřik tohoto extrémního názorového křídla, táhnoucího stranu k jakémusi komuno-anarchistickému pojetí politiky (viz psí granule a urážlivé pokřiky o „pravdoláskařích“ či ,„Havlově mafii“ na republikové radě atd.).

3) Náš veřejný politický prostor je podivně zakřiven už tím, že navenek zemi reprezentuje politický a národovecký extrémista, který byť jen pouhým vztyčením vlajky nad svým pracovištěm odmítá uznat fakt, že naše země je členem EU. (Podobně jako antiradaristé, že jsme v NATO). Klaus je v podstatě stejně zkostnatělý fundamentalista jako zmíněné křídlo Zelených. Myslel jsem naivně, že prezident jako český národovec bude v úřadu urputně hájit národní zájmy, netušil jsem však, že to budou národní zájmy ruské, jindy zase irské či srbské (viz jeho nápadné proruské angažmá v loňské gruzínské krizi, tajná jednání s ruskými magnáty, a konec konců i dlouhodobě proruské a prosrbské názory na balkánský konflikt, jež rovněž kopírují i názory extrémistů ze SZ).

Názory Václava Klause na EU, na Lisabonskou smlouvu, na globální klima, na občanskou společnost a nevládní organizace, na nezávislost soudů i veřejnoprávních médií, jakož i na příčiny a recepty řešení finanční krize, sice v Evropě už nikdo nebere vážně, neboť jsou právem považovány za názory marginální a extrémistické, ale nezapomeňme, že je hlásá muž, který (nebo jeho instituce?) má dosud procentuálně největší důvěru české veřejnosti. Hlásá je sice evropský „Jára Cimrman“ (viz LN, 13. 3.) – ale opět nezapomeňme, že Cimrman byl nedávno lidem obecným volen největším Čechem všech dob. A která demokratická síla u nás je předurčena k tomu, být slušnou, ale zásadní a fundovanou opozicí extrémním prezidentovým názorům? Vzhledem k pořád ještě ne zcela přestřižené pupeční šňůře ODS na prezidenta a tudíž i k chabým vyjádřením distance premiéra od těchto extrémistických názorů, budeme i v příštích třech letech stále více bráni jako bizarní cimrmanovské „Klausovo“, nikoli standardní „Topolánkovo“ či „Paroubkovo Česko“. Což mj. znamená, že budeme chápáni jako země militantně antievropská i antiekologická. A ani ODS, ani ČSSD či KDU/ČSL nikdy tak účinnou protiváhu Klausovým klimatickým a dalším antiekologickým bludům z definice nevytvoří, tu může vytvořit zase jen SZ. Propásnout tuhle šanci a nezastupitelnou roli, zvláště dokud je přítomná v parlamentu (doufejme, že brzo i v tom evropském) si SZ prostě nemůže dovolit.

4) Volil jsem v uplynulých letech většinou zelené – pokud byla šance na překročení 5% limitu - bez ohledu na to, kdo je momentálně v jejich čele. Nebylo v tom nic osobního. Přál jsem si a dosud si přeji, aby v hroutícím se světě spotřební nezažranosti, v němž jsou věci, lidé, kultura, ba i příroda poměřovány pouze jejich tržní hodnotou (smyslem pěstování lesa je výroba papíru, nechal se v LN slyšet významný ekonomický fachidiot, t.č. pedagog VŠE), aby v tomto zhůvěřilém světě hlasitě a trvale zněl kromě rozumně ekonomického i stejně rozumný aspekt ekologický. A aby i v naší politice vedle převládající modré, oranžové, černé, bohužel však i rudé a hnědé (všechny tyto barvy v ní momentálně figurují) byla trvale přítomná i barva zelená. A je mi srdečně jedno, zda k tomu přispějí pánové Beránek, Patočka, Kuchtová, Stropnický nebo Bursík. Kdyby Jakub Patočka (nebo Dana Kuchtová) dokázal oslovit středového voliče, kdyby vyvedl zelenou sektu z katakomb a přeměnil ji na důvěryhodnou středovou parlamentní stranu s velikým koaličním potenciálem zleva doprava, byl bych teď patočkovec (kuchtovec). Takto nemohu být než bursíkovec.

Šumava, 14.3.2008
Vladimír Just
vjust@tiscali.cz