Jak pejsek s kočičkou vařili Kudykam

JAK PEJSEK S KOČIČKOU VAŘILI KUDYKAM
aneb PRŮŠVIH DVACETILETÍ
Já se rodím – já se rodím – já se rodím – křičí do světa domněle nesmrtelná jepice u bratří Čapků: sotva se pak narodí, umře. Stejně bombasticky vykřikuje do světa už půl roku Michal Horáček a Petr Hapka, že rodí něco převratného, co tu ještě nebylo - „lyrikál“ - , a nakonec porodili bezmála třiapůlhodinový bohatě nazdobený a honosně vítaný potrat. Bezkonkurenční mediální krupobití, jemuž jsme půlroku dopředu před slavnou premiérou byli všichni vystaveni (pronásledovalo mě dokonce až na mezinárodní divadelní festival do Hradce Králové), má teď nečekané vyvrcholení: bublina zvaná KUDYKAM se přehřátou kampaní natolik nafoukla, až praskla.
NEPOŽIVATELNÁ PATLANINA
A prasklo to tu říjnovou středu ve Státní opeře hodně hlasitě, bylo to slyšet až na druhou galérii. Ukázalo se, že pod nafouknutou bublinou je zveršované nic, prázdno, duto. Tříapůlhodinová duchamorná nuda, do které se pod záminkou „Penzionu svět“ nacpe všechno, od rasismu, komunismu, davovému násilí či závěrečné cukerínové lásky až po estrádní imitaci Havla a Klause, vrcholem absurdity je ovšem somnanbulně zde procházející atrapa nebohého Immanuela Kanta, který je tam snad jen proto, že se v češtině tak dobře rýmuje (od premianta až po devianta). Po hudební stránce jsou Hapkovy melodie v rozsahu tří, čtyř stále stejných tónů snesitelné a docela milé jednotlivě, poslouchat však ty stále se litanicky opakující tóny a harmonie tři a půl hodiny je utrpení. Hapka je dnes už zcela vyprázdněný skladatel a jeden z největších polistopadových nahatých králů naší popmusic. Kdeže loňské sněhy skvělých šansonů pro Hanu Hegerovou jsou, ty tam jsou časy hudebně invenčních Provazů o jednom konci – na celovečerní tvar Hapkova invence dnes prostě nestačí, a tak plaguje sám sebe..
A tak pejsek s kočičkou vařili a vařili, až vznikla nepoživatelná patlanina. Tu si vypůjčili základní půdorys Komenského Labyrintu, tu zase Goethova Fausta. Nejprve bilanční životní krize nespokojeného hrdiny v klausuře uzavřené místnosti, pak omylem přivolaný duchaplný, mizející a znovu se zjevující ďábel, který je ztělesněním inferiorní části naší osobnosti a našich potlačených přání, ďábel jako průvodce zlotřilým vnějším světem, Goethova hříšná „Hexenküche“ s kočkami a jejich lektvary včetně jejich velitelky čarodějnice – zde Jasnovidka - je tu představena v podobě erotických „Mňaudámiček“ - a už přichází čistá Markétka, pardon Martina, pilně uklízí, věší prádlo, a love story, zbavená ovšem veškeré tragiky, může propuknout. Zvláště když můžeme příliš temného Goetha s jeho mordy a metafyzikou teď už opustit, a vést nás může Labyrintem světa už jen Komenského Všudybud. Ten se tu jen trochu nemotorně poopraví na Kudykama (odvar ze salonní duchaplnosti Goethova ďábla mu ovšem ponecháme) a putující Poutník, hledající své místo ve světě, v podstatě může zůstat Poutníkem Komenského (jen ho místo rájem niterné víry v závěru obdaříme objetím Martiny a dvojhlasým sladkobolným kýčem Můj Bože, to je tak krásný den - zlatý čtyřicet pět let starý hit na totéž téma Den je krásný ze Starců na chmelu se vedle tohoto glycerinového dojáku vyjímá jako Bach vedle Včelky Máji). S poutníkem budeme přes tři hodiny putovat zdánlivě od situace k situaci, ve skutečnosti ovšem jen od písni k písni, k těm starým, osvědčeným přidáme několik nových, které jsou ovšem harmonicky i melodicky od těch starých k nerozeznání. Celou bryndu pocukrujeme navrch nějakým tím tanečkem, snad si při křepčení Mňaudámiček a Šumichrástů (a dalších odvarů Valpuržiny noci) divák nepovšimne strašlivé úrovně doprovodného textu:
Každý, kdo jednou vdechl vzduch
Čingischán, slečna Magdonova
Účetní, mnich i dobrodruh
Každý byl rytmem obdarován…
(Jak se sem dostala jako symbol tance chudinka Maryčka netuším, zato Čingischán – jako jindy Kant – tam vtančil evidentně kvůli rýmu).
GOTT JAKO JEŽÍŠ KŘÍSÍCÍ LAZARA
Celý ten duchamor byl na slavnostní premiéře přerušován jen sporadicky potleskem na staré dobré hity (V penzionu Svět, Rozeznávám, Buřty, pivo, nenávist – velmi slušně zaranžované i zazpívané komikem Václavem Svobodou, S cizím chlapem v cizí posteli - snad jediné vskutku znamenité, divadelně fungující číslo večera v brilantním podání Lucie Bílé).
O nějakém živém divadelním kontaktu mezi posunčinou na jevišti, nekonečným recitováním středoškolsky zveršovaných banalit a zdvořilým, tu a tam klimbajícím hledištěm, nemůže být ani řeč. A to navzdory očividně natěšeným divákům, popovým celebritám a příbuzným a známým trojích, čtverých alternací (a navzdory známým známých známých desítek na projektu zúčastněných osob) – ti všichni dohromady vytvořili v parteru jeden velký fanklubu (zatímco na 2. galérii se nespokojeně odcházelo a bučelo, sám jsem se ve Státní opeře poprvé ve svém životě takto v souzvuku připojil). Navzdory všem, kteří nechtěli po premiéře pustit z jeviště svého „zlatého Káju“ (starý antický fígl – když nevíš co s hrou, shora vpusť na scénu Boha na stroji – Deus ex machina - a ten za tebe vše vyřeší: Gott se nespustil do Státní opery z provaziště na stroji, ale přišel jako vítěz zdola, na rozdíl od řady účinkujících konečně někdo dobře intonoval, a náhle probuzení spáči kolem mne se štípali do očí: je to on, není to on, je to imitátor? Ne - je to on!, bomba! a zapomněli na tříhodinovou duchamornou nudu, zapomněli na to, že Zlatý slavík nemá s dějem hry vůbec, ale vůbec nic společného, a že tato ubohá, laciná finta bude přicházet v podobě alternací s Jarkem Nohavicou, Danem Bártou a dalšími nešťastníky vždycky jen na klaněčku: celebrita jako Ježíš jenž zázračně vzkřísí Lazara, celebrita jako roztleskávač mrtvého představení, to tu ještě nebylo!
KATEGORICKÝ IMPERATIV KÝČE
Nenašel jsem v představení nic (až na zmíněný jeden, možná dva divadelně uchopené songy) co by nenaplňovalo až po okraj všechny mně známé definice kýče. Kýč totiž vždy parazituje na něčem opravdu velkém, opravdu krásném, opravdu hlubokém (ať už jsou to Alpy, Hradčany, moře, vlčí máky, Hamlet, Golem, Němcová, Faust, Komenský, o Kantovi nemluvě). Kýče nejsou jen sádroví trpaslíci, jež ve velkém a s bezelstným werichovským odůvodněním „To je blbý, to se bude líbit!“ vysílá už tři desetiletí prostoduše do světa Michal David. Rafinovanější a vlastně mnohem pokleslejší podoba kýče se navenek tváří jako Umění a Velký Svět (proto ta touha zahrát a zazpívat si v nablýskané Státní opeře, nikoli někde v předměstské nebo cirkusové aréně, proto ta touha pozvat si nejžádanější a nejdražší hlasy v republice, aby mi vyzdobily představení a zakryly jeho dutost, proto ta omračující nádhera drahých kostýmů, programů, knih, CD a promo-akcí, jimiž nás KUDYKAM zahlcuje). Kromě Kanta v představení několikrát, bez jakéhokoli dalšího zdůvodnění, operuje „kategorickými imperativy“ (jednak kvůli rýmu, jednak se tím lehce naznačuje autorova nedozírná vzdělanost). Samozřejmě, že to opět nemá s dějem nic společného, že je to jen další nazdobený fíkový list, zakrývající nahotu. Ale zdvihněme závěrem tu hozenou rukavici: Jednej tak, říká Kant v první formulaci svého imperativu, aby se maxima (zásada) tvého jednání tvou vůli mohla stát obecným přírodním zákonem. A jinde dodává: Jednej tak, aby ses choval k lidství jak k osobě tvé, tak k osobě druhého, jako k účelu a nikdy jako prostředku. A já se ptám: opravdu by si pan Horáček a pan Hapka přáli, aby se jejich jednání stalo všeobecným zákonem, tj. aby se ze státních, veřejných peněz a ve státem provozované budově dělala reklama a „imidž“ čistě soukromému byznysu, jemuž já říkám šunt a on třeba „splněný klukovský sen?“ A opravdu by si přáli, aby výkvět našich pěveckých hvězd už navždy a všude degradoval do role roztleskávačů, tj. aby tyto hvězdy jezdily po republice po zpackaných představeních a všude zazpívaly závěrečný song, který sice s přestavením nesouvisí, ale všechno zázračně napraví? A do třetice – opravdu použili všech svých namnoze vzácných spolupracovníků a jejich lidských kvalit jako účelu a ne jako prostředku k uspokojení svého narcismu, své sebestřednosti a svého megalomanství?