Jestli něco ukázalo žalostný stav naší kritiky (nejen z pera léta nevybírané žumpy samozvaných šaldů-internautů, ale i té kritiky „vyšší“, tištěné v tzv. seriozních denících), pak to byla premiéra Havlova filmu ODCHÁZENÍ. (Předesílám, že verbální výron Vítězslava Jandáka a dalších „celebrit“ za kritický projev nepovažuji.) V tak děravých, potrhaných a špinavých spodkách se česká kritika nedostavila snad na žádnou z diskutovaných premiér posledního desetiletí: až do ODCHÁZENÍ jsem nevěděl, že je to s naší mediální reflexí až tak zlé, a že se při čtení budu tak hluboce stydět za desítky nevzdělaných, tupých a slabomyslných soudů svých současníků, kteří z božího dopuštění dělají stejnou profesi jako já. Nejde tu vůbec o to, zda se tomu či onomu kritikusovi film líbil nebo ne, na to má svaté právo (a dokonce i povinnost). Jde o nulové umění svůj soud zargumentovat, a také se k jeho hodnocení (to patří jako conditio sine qua non k předpokladům profese, jež ji odlišují od pavlačového žvástu) alespoň minimálně připravit.Přinejmenším znalostí předlohy a pochopením jejích témat i poetiky. Jelikož se do jednoho z mála pokusů o opravdovou debatu, do sobotního Salónu LN 26.3., vešla pouhá ¼ mých poznámek k filmu (zbytek, týkající se kritického hodnocení filmu, redakce jako patrně příliš konkrétní /?/ čtenářům zamlčela), dovolím si čtenáře obtěžovat zbývajícími třemi čtvrtinami, které se do LN nevešly. V úvodu bych rád telegraficky zopakoval některé postřehy, které jsem již publikoval i v MfD.