Vědecká rada UK si dala vlastní gól

VĚDECKÁ RADA KARLOVY UNIVERZITY SI DALA PARÁDNÍ VLASTNÍ GÓL
aneb
O JEDNÉ OSTUDĚ JEDNA ROZVINUTÁ VĚTA.
V záplavě deprimujících zpráv, kdy se člověk stydí: a) za vlastní zemi a její nejvyšší představitele (v čele s prezidentem, který se doslova v přímém přenosu pod vlajku Pravda vítězí prolhal), b) za zkorumpovanou odcházející vládu, považující veřejný poslanecký mandát za běžně obchodovatelnou soukromou komoditu, c) za takřka národněfrontovní jednotu, kterou při prvním nekompromisním zásahu policie proti korupčníkům zformovala kolem nich neprodyšná mediální ochranka, od mediálních bodyguardů ve veřejnoprávní ČT až po Reflexně Babylonové Lidově Hospodářské Právo Dnes (k těmto užitečným bodyguardům kmotrů patří všichni ti, kdo léta píší proti korupci a pak při zásahu proti ní hystericky křičí o „teatrálním“ honu na čarodějnice, kdo srovnávají takový zásah dokonce s normalizační justicí, a kdo, neoriginálně papouškujíce originálního ideového guru korupčního jednání Václava Klause, považují dopředu vyjednanou směnu veřejné funkce za osobní prospěch za eticky normální ), d) za snad ještě horší pohromu, přicházející vládu-nevládu premiéra Rusnoka, jehož squadra rosa plná bývalých soudruhů či provařených politiků s hodně žluklým máslem na hlavě dokonale naplňuje heslo „včerejší dno zítra stropem“ (co na tom, že je tato squadra rosa jen na pár měsíců, hlavně když stihne zatáhnout ČEZsko do mnohabilionového jaderného tunelu, proti němuž ten fotovoltaický, zaviněný jinou dočasnou squadrou soudruha Fischera, je jen krádeží rohlíku v supermarketu - v téhle záplavě hnusu, špíny a morální deviace jsem měl za jediný relativně čistý ostrůvek normálnosti akademické prostředí, v čele se svou milovanou Alma Mater, a to až do chvíle, kdy vědecká rada Karlovy univerzity, tedy tatáž instituce, která mi před více než dvěma roky v tajném hlasování velkou většinou udělila nejvyšší pedagogicko-vědecký titul, rozhodla se neudělit čestný doktorát jednomu z největších vědců současnosti, čímž podala světu vysvědčení nikoli o Umbertu Ecovi, ale výhradně jen o sobě samé, a o své provinčnosti, což si vysvětluji tím, že většina těch, kteří z důvodů údajné „nedostatečné vědeckosti“ (!) hlasovali proti udělení titulu čestnému doktorovi desítek nejprestižnějších univerzit světa, četli z celého Ecova rozsáhlého vědeckého díla jen jeho romány (a i v tom jsem dost možná ještě nenapravitelným optimistou).