Průšvih zvaný ČT ART

PRŮŠVIH ZVANÝ ČT ART aneb SLAVÍCI O ORNITOLOGII
Nedávno zesnulý Marcel Reich-Ranicki , který dobře věděl, proč se zuby nehty bránil bodrým mediálním „talk show“ kritiků s praktikujícími umělci, o těch druhých prohlašoval, že není horších interpretů literárních děl, než jsou samotní spisovatelé: „Spisovatel rozumí svému dílu asi tak, jako slavík ornitologii“. A to velký německý kritik asi netušil, že choroba, kterou geniální zkratkou popsal, nakazila u jeho českých sousedů nikoli jen mediální reflexi umění a literatury, ale prakticky všechny veřejné sféry, nejvíc ovšem politiku. Ano, zopakujme po stopadesátéprvé, jen u nás je možné, aby týden co týden mezi sebou debatovali před statisíci platících diváků o politice pouze diletanti kritické reflexe - samotní politici. Proto mě velmi potěšila zpráva, že Česká televize, ano, tatáž televize, která ve zpravodajsko-publicistické posluze politickému establishmentu už se začíná povážlivě blížit televizi předlistopadové, zejména pak v posluze a) vůči Hradu (jak jinak si vysvětlit, že ještě během jistého slavnostního dne, jak nejnověji prozradila Daniela Drtinová, stačila sama ČT servilně zcenzurovat své vlastní obrazové doklady proslulé prezidentovy virózy) a za b) vůči vybraným čtyřem „relevantním“ stranám (jímž údajně chystá udělat těsně před volbami zdarma nemravné politické píárko na úkor stran ostatních, což by bylo, avizuji dopředu, jasné porušení zákona), že tedy tatáž televize, která na rozdíl od rozhlasu stačila v posledních dvaceti letech v hrůze z kontroverzních názorů zcela vytlačit formát kritiky ze svého programu, že tedy tato televize na dětském kanálu otevírá večer nový ryze kulturní kanál (hurá!), a v něm (2x hurá!) minimálně po čtyři večery v týdnu - pravidelnou „kritickou talk-show“. To vše ještě v prime-timu doplněno reprízou vydařeného cyklu Bigbít ze starých dobrých lepších časů Kavčích hor, přenosy a záznamy kvalitních koncertů i význačných inscenací (mj. Bohéma, sice 5 let stará, zato s Annou Netrebko), dále pozoruhodnými filmy (iránský festivalový sběratel cen Rozchod Nadera a Simin připomněl svou syrovostí a bytostným odporem k happyendu nejlepší léta českého filmu šedesátých let), a dalšími a dalšími kulturními lahůdkami (škoda jen, že zatím s nulovou snahou o kontextové vřazení, ať už formou besedy či komentáře, po kterém některé opusy i žánry v naší vkusově zdevastované mediální krajině přímo volají). Mezi potěšitelné novinky patří o nové formáty, jakými je speciální filmový a speciální literární magazín. To prvé se svou lehkou bulvárností zatím bohužel moc neliší od podobných užvaněných formátů v komerčních médiích (tady zůstává nedostižným vzorem kritický klub Vladimíra Hendricha na Vltavě), to druhé, se slibným názvem U zavěšené knihy, nabízí ovšem něco v ČT nebývalého, totiž diametrálně rozdílný pohled obou moderátorů (viz Podzimkova vášnivá obhajoba surrealisty Vratislava Effenbergera a jeho práva na výsměch popkultuře, jíž reagoval na pohoršení svého kolegy Petra Viziny nad faktem, že si guru českého surrealismu – podle Viziny snad ze závisti k jejich popularitě (?) – dovolil nešetrně dotknout glorioly Beatles). Dále nabízí toto nadějné „zavěšování knih“ vzácnou schopnost sama sebe shodit, a zatím – minimálně u Jiřího Podzimka – ještě chvályhodnější snahu po zapojení antivirového programu proti frázi, tedy snahu vyhnout se obvyklým moderátorským tlachům typu „nastartovat“, „pojďme do finále“, „fungovat“ atd. Karl Kraus kdysi rakouskému státu vážně navrhoval miliardově zbohatnout tím, že by zavedl povinnou daň z fráze – nechci to zakřiknout, ale zatím se zdá, že by se u „zavěšených knih“ tato daň mohla vybírat méně často než jinde (a až se zbaví její hosté či protagonisté i floskule „v tuto chvíli“ či vyprázdněných adjektiv typu „zajímavé“ a „zásadní“, mohla by tato daň být zcela nulová). I tuto mně zatím nejsympatičtější z nových relací ovšem časem může zahubit vir celebritózy. Nejen zvaní pophvězd literárního provozu, ale i přílišné vození se po „populárních“ tématech: není asi náhodou, že hned dvěma rozdílným relacím ČT Artu v jednom týdnu se jako nejzávažnější literární problém dneška jeví E.L.Jamesová a jejích Padesát odstínů šedi / svobody / temnoty, a řeší se tu donekonečna pseudoproblém, jak je možné, že když někdo smíchá červenou knihovnu s pornografií, že to „funguje“: zvaní literárních hvězd k hodnocení produkce jiných hvězd (tedy slavíků k ornitologii) se ostatně oběma moderátorům vymstilo v případě Miloše Urbana, kdy tento představitel hodnotnější větve české literatury nejprve Padesát odstínů jak se patří odsoudil, a poté se zjistilo, že zná knihu jen z doslechu. Jako autorovi s dobrým vkusem se mu nedivím a chápu ho (můžu mu po úmorném absolvování prvního dílu té nudné spisby vzkázat, že o nic nepřišel), pokud byl ovšem napasován uměle do role kritika, byl to trapas. Ale pořad se dosud rozjíždí, v Jiřím Podzimkovi má osobnost s názorem (byť ta osobnost se pojmu „názor“ zbytečně brání) a na rozdíl od jiných si nehraje na něco, čím není (tj. na „kritickou talk show“).
Obávám se však, že tím jsem potenciál chvály nového kanálu (a nových formátů v něm) pomalu ale jistě vyčerpal. Události v kultuře, jimiž kanál ČT Art denně v osm večer vysílání zahajuje, novým formátem nejsou ani náhodou (a měly by být, když už ne svou alternativností, pak aspoň kulturností). Jde o konvenční pokračování konvenčních zpráv, roztažených už tak do uměle natahované hodinové délky a šířky (nikoli hloubky) předchozích zpráv, se všemi moderátorskými manýrami, se stejným předklonem vůči establishmentu, byť tentokrát nikoli politickému, ale (pop)uměleckému. Za výsměch divákům, a výrazem pohrdání jejich časem, inteligencí i schopnosti podržet pár minut informaci považuji fakt, že se některé relace a reportáže doslova a do puntíku přebírají z předchozí hodiny. Obávám se, že jediným výsledkem takto uměle natažených 85 minutových (!) „superzpráv“ bude i u cílového kulturychtivého diváka nutná ztráta koncentrace a přepínání na jiný kanál. Daleko větší zklamání , blížící se debaklu, však zatím přinášejí zmíněná „kritická talk show“. Především tu jde o etiketní podvod. Tyto debaty jsou totiž zatím – a to i v těch nejvydařenějších případech (Kde jsou hranice hudby Jana Buriana s Michalem Ratajem a Pavlem Klusákem) - vším jiným než kritikou. Nejenže přebírají to nejhorší z praxe politických debat (tj. úzkostlivou opatrnost a hrůzu z toho, dopustit se nějakých nedejbože „nevyvážených“ či „elitářských“ kritických soudů, odporujících většinovému vkusu), ale výskyt slavíků, mudrujících o ornitologii, je tu zdá se už povinný a stal se základem pořadu (když kritická debata o filmu, tak Martin Mareček či Karel Vachek, když kritická reflexe country, pak, kromě jednoho osamělého publicisty z Respektu jeden písničkář a jeden manažer Porty, když o „novém cirkusu“, tak nikoli autoři zasvěcených odborných publikací o tomto žánru, ale opět dva divadelní manažeři a k nim herec Jiří Kohout, který svou křečovitou roli kritika s četnými tiky zvládal o poznání bídněji než své suverénní výkony v La Putyce, když módní skateboarding, tak, jak jinak, kromě jedné spisovatelky jedna nezbytná „legenda českého skateboardingu“ a jeden nezbytný, v kritické debatě ovšem naprosto zbytný, profesionální jezdec Max Habane; a co hůř, když téma Má české divadlo mezinárodní přesah?, pak – kromě jednoho osamělého kritického hlasu volajícího na poušti – čest práci kolegu Varyšovi! - opět, jak jinak, dva manažeři, ředitelé dvou velkých festivalů, plzeňského a pražského německého, kteří samozřejmě využijí příležitosti a údajnou kritickou šou promění v promo svých bohulibých akcí). A když „kritická šou“ o fenoménu severské detektivky, pak si moderátor pozve jednoho prestižního nakladatele a jednu překladatelku, a všichni tři hovoří pořád dokola hlavně o jednom švédském autorovi, jehož čirou náhodou právě toto nakladatelství a tato překladatelka exkluzivně (a bohulibě) obhospodařují řadu let. A za celých padesát minut, mimochodem, jedinkrát nepadne jméno jiného oceňovaného severského autora (a jiného nakladatelství), ačkoli i on je pro dané téma jistě fenoménem (nejen literárním, ale už i rozhlasovým a filmovým), a řadu let suverénně vévodí vždy hned po vydání čtenářským žebříčkům (norský Jo Nesbo a nakladatelství Kniha Zlín): opět se nám takovým zúžením na jeden podnikatelský záměr a jednu firmu pod falešnou vinětou kritiky nabízí de facto čiročiré promo. Ale vlastně nevím, proč si tu stěžuji – přece hned už úvodní týden téhle pseudokritické série mě mohl varovat. Když jsem například sledoval zcela bezradného Jiřího Lábuse, jenž byl v roli kritika zdá se ještě víc nesvůj než výše zmíněný Miloš Urban (asi si právem říkal, že je dobrý herec, a tak zahraje všechno), kterak v relaci o české komedii na moderátorovu otázku, které že to nové české komedie kromě Kolji (!) považuje za dobré, si „momentálně na žádnou nevzpomene“, snad, pravda, opravdu jen na toho Kolju (a konsternovaný kolega Rejžek, kterého jsem x krát na vlastní uši slyšel právě na Kolju žehrat, mlčel a přikyvoval – říkal jsem si, zlatý Andrej Stankovič, náš společný přítel, který se ještě dovedl ptát: Co dělat, když národ chce Kolju?). Ale i ostatní účastníci téhle vstupní besedy, konfrontovaní s úděsnými ukázkami z Babovřesků, jakoby se jako čert kříže báli vyslovit jakýkoli názor (že by měli stejný problém jako Miloš Urban? Opět bych se nedivil!), odporující většinovému vkusu a většinovému divákovi, který má přece vždycky pravdu. A když k tomu připočtu panický strach nazvat pornografii pornografií , a ochotu mediálních funkcionářů aparátu E.L.Jamesové servírvat ji publiku pod matoucí etiketou „erotické literatury“ (Erotický superhit – tabu? Nejen o erotických knihách a tabu Miroslava Balaštíka, kde jsme se od jedné slavice české literatury alespoň dozvěděli, co to je „haldoprc“, aby Češi rozuměli - „swingersparty“), pak mi nezbývá, než všechnu tu dosavadní bídu opět shrnout slovy kritika, tentokrát nikoli německého, ale českého. Ten viděl příčinu veškeré mizérie „u žurnalistické kritiky, která je jen trpným echem dojmů a pocitů, zdání a klamů, nepochopení a lenosti obecenstva, která místo aby šla před ním, připravovala je, zasvěcovala v latentní krásy, jež unikají jeho tuposti – lichotí mu a činí z něho neprozíravě instanci rozhodující bez odvolání o umělecké hodnotě. Ano, obecenstvo je systematicky kaženo tou kritikou, která je jen prodloužením jeho nemyslivosti a jeho kuloárního žvástu…“ (F.X.Šalda, 1898).
Pavel Klusák na (velezáslužnou!) otázku moderátora Jana Buriana, zda kritik nemá i dnes mít (dodejme, vzhledem k nepřehlednosti mediálního terénu ještě více než za časů Šaldových) přece jen především funkci hodnotově orientující, odpověděl záporně, ba se zděšením. Kolega Klusák se naštěstí osudově mýlí. Kdyby měl totiž pravdu, pak by i jeho úctyhodná kriticko-publicistická činnost byla totiž tak trochu zbytečná. A pak bychom se asi opravdu měli všichni věnovat něčemu užitečnějšímu.
(Psáno pro Divadelní noviny, rozšířeno)