Císařovy nové šaty aneb Kraus, Hašek a Wilson 1914-2014

Jako námět to byl od Soni Červené a Aleše Březiny nápad vynikající, ba geniální. A už na dálku jsem se jím coby potenciální divák nadchl. Jak by ne, vždyť jsem si sám při studiu Krausových Posledních dnů lidstva (originálu i obou českých překladů, mimochodem, ten Münzerův nevyšel „knižně 1922“, jak se píše v programu, ale 1933) poznamenával stále častěji po straně tužkou nejméně na patnácti místech - Švejk!, Hašek! popř. Feldkurát!, Odvod! Lazaret!. I s podrobnými poukazy na takřka identické pasáže a situace. Připomenout sté výročí faktického konce devatenáctého století, jemuž umíráček vystrojil sarajevským výstřelem student Gavrilo Princip, a připomenout osudový rok 1914 díly dvou velkých satiriků, jejichž díla tím atentátem a jeho dopadem ve Vídni a v Praze začínají, a konečně: přizvat k rozvíjení originálního námětu velkého světového režiséra, který opakovaně našel v pražském Národním divadle sehraný a jemu oddaný interpretační tým - to vše přece teoreticky nemohlo nefungovat! Nefungovalo. Následující řádky se pokusí přijít na kloub aspoň některým příčinám toho, proč se z Wilsonovy divadelní pohlednice z pohnuté doby 1914 očekávaná událost sezóny nestala. A to navzdory technicky dokonalým interpretačním výkonům oddaného ansámblu, se Soňou Červenou, Evou Salzmannovou a Václavem Postráneckým v čele. Už dlouho jsem neměl v divadle takovou chuť nahlas zvolat větu o císařových nových šatech – jediné, co mi v tom zabránilo, byla právě úcta k interpretům.

Více »

Noblesní bulvár aneb Zařvalo celé Rakousko!

A ZAŘVALO CELÉ RAKOUSKO!
České televizi se po delší době povedlo něco, co v této kvalitě umí jen médium veřejné služby: uvést do života jedinečný dokumentární cyklus, který se liší od obvyklých barevných omalovánek a narciscích sebeportrétů celebrit, vydávaných za dokumenty či publicistiku, a snaží se nahlédnout pod povrch skutečnosti: Český žurnál. (Podobně se na svém specifickém poli zatím nadějně činí inovovaný cyklus Nedej se, jehož nové, hodinové podobě o třech dílech – dokument, investigativní Nedej se plus a Občanské noviny – schází jen méně kožené „spojováky“, které občas vypadají jako nechtěné Čtvrtníčkovy parodie v České sodě, a také stálý vysílací čas; pořád celá záležitost ještě působí dojmem, jakoby se vedení za tento konečně důstojný formát a jeho ostré, pod povrch jdoucí společenské přesahy stydělo, a tak jej pro jistotu uklízí do nepravidelných nedělních předpoledních časů, kam jinam, než ke ztraceným pejskům). První díl Českého žurnálu se věnoval bulváru, druhý nesentimentálnímu pohledu „zevnitř“ do romské komunity, do níž se režisérovi podařilo dočasně ne vetřít, ale integrovat. A třetí díl vyprávěl neuvěřitelně absurdní příběh kolem karty Opencard, kdy za hříchy politiků, tedy svých nadřízených, uvízl v síti buď neschopné, nebo naopak všeho schopné justice odsouzen subalterní úředník, který pomáhal celou kauzu původně rozkrýt. Institut chráněného svědka, běžný v podobných případech, mu byl houby platný. Dostal za odměnu vyhazov ze zaměstnání, podmínku a navrch pokutu 300 tisíc. Z bohorovných výšin své neznámo jak zajištěné beztrestnosti se panu Chytilovi i a nám všem drze směje do očí Pavel Bém, a celá jeho smluvně-opoziční partička, řízená po telefonu pražským kmotrem, o jehož reálné existenci, kdyby se ta existence za volantem náhodou neopila jak dobytek a nepřizabila chodkyni, se veřejnost nejspíš nikdy nedozvěděla. To všechno jsou věci jistě pobuřující, nicméně známé. Režisér Ivo Bystřičan však přidal něco navíc. Zdokumentoval totiž nejen následky, ale i jednu z hlavních příčin kauzy, a tou je neméně skandální povrchnost zpravodajských médií (od komerčních až po ty veřejnoprávní, Českou televizi nevyjímaje). Právě ta umožňuje kmotrům české politiky a jejich mediální a soudní ochrance nerušené vegetování. Trapné ticho poté, co se režisér přímo ptá armády zúčastněných zpravodajců, kdo z nich byl na jediném soudním stání nebohého pana Chytila (neřku-li aby se o případ zajímal průběžně), zavánělo tichem pohřebním, minutou ticha za kritickou soudnost českých médií. (Sám jsem byl kdysi svědkem téže mediální povrchnosti s dalekosáhlými důsledky při procesu s Martou Chadimovou, a v podstatě totéž se děje i dnes po soudní tečce šumavské kauzy, která dala za hrobového ticha médií po třech letech plně zapravdu těm, proti nimž Česká televize a rozhlas zmanipulovanými anketami a cinknutými průzkumy de facto štvaly, zatímco porušovatelé zákona zůstávali a zůstávají nejen nepotrestáni, ale ani nepojmenováni). Tím se vlastně dostáváme k dílu, který vzbudil zatím největší ohlas, k Dělníkům bulváru Víta Klusáka.
Hrdinou je sice Pavel Novotný, ale neméně důležitá je i jeho kolegyně Olga, někdejší pracovnice sexšopu, nyní fotoreportérka webového Extra.cz. Ta se po původní vstřícnosti k režisérovi otočí zády, jen co jí domluví starší kolega: s těmi si nic nezačínej, někdo se toho chytí, nějaký poslanec, navrhne zákon, a budeme v loji jako v Německu! Tak upřímná hrůza z právního státu, z toho, že by i česká bulvární žumpa mohla mít nějaká etická pravidla, nemohla být vyjádřena explicitněji. Především však Klusák podal nepřikrášlený portrét Novotného (i s jeho pokryteckou proklamací apolitičnosti, jež mu vůbec nebránila vstoupit do ODS). Ač otec vyhlášený bavič, portrétovaný je hrdinou spíš smutným. Žena si jeho práce neváží a sestra jí pohrdá; jakmile se ocitne mimo jarmareční dikci Prásk(u)!, a má mluvit civilně, dělá mu potíž dát dohromady jedinou souvislou větu, huhňá slova v jakýchsi zajíkavých slepencích a výkřicích (takže za jediný kaz jinak vynikajícího snímku považuji to, že promluvy Novotného nebyly opatřeny českými titulky). - Ovšem ta smršť odsudků Víta Klusáka vyráží dech: takřka unisono zní mediální krajinou, že „komunista“ Klusák udělal hvězdě bulváru pouze reklamu a že (ač šlo o portrét, nikoli o utkání!) v „zápase s ním“ podlehl. To už je mediální demence, postihující zdaleka nejen tzv. bulvár. Jen v LN vyjdou tři popravy, vedle kulturního komentátora (Marcel Kabát: Klusák „nabídl veřejnoprávní wrestling“) se o Klusáka otře i politický redaktor, který evidentně netuší nic o poetice dokumentu (Petr Pešek: Klusák prý si „lebedil v metodách zavánějících bulvárností“, používal „zákulisních záběrů, selektivnost zpracování, atd.“). J. X. Doležal, ač prý Klusákův film neviděl (!), svůj plivanec v Reflexu roztáhne na celou půlstranu (právě on by mohl být po Novotném příštím prototypem hvězdy bulváru par excellence: neznám už dlouhá léta lepší příklad bulvární povrchnosti, než je právě on, vždyť v tom svém plivanci používá přesně stejných metod jako Novotný, a přesně stejně se těmito metodami – tj. že píše o něčem, co neviděl - drze kasá). Šéfredaktor Týdne režiséra v editorialu už přímo okřikne: „Pan Klusák má zřejmě nějaký problém s tím, jak funguje kapitalismus. Ano, lidé produkují to, o co je zájem. Chtějí vydělávat, chtějí se bavit a chtějí jíst. V rodinách Víta Klusáka to zřejmě funguje jinak“. Závěr? Přesně v žánru politruckého udání: „Bylo by nejlepší, kdyby veřejnoprávní TV přestala od Klusáka kupovat jeho komunistické filmy…“ (Zaměňte v citátu kapitalismus za socialismus a komunismus za antikomunismus, a místo Jaroslava Plesla máte Jaroslava Kojzara z antichartovního Rudého práva, jako když vyšije). Celý ten antiklusákovský lynč je smutným dokladem hluboce zažraného spříznění médií s bulvárem (jako když kdysi vídeňský Helmut Qualtinger šlápl v Panu Karlovi na kuří oko jednomu odpudivému typu, a k jeho překvapení zařvalo celé Rakousko). Daleko nebezpečnější než všechny Blesky, Fuje a Prásky je totiž bulvár, převlečený do společenských šatů. Rozuměj: do šatů „společenských týdeníků“ nebo „seriozních“ deníků.