ČESKÁ HAVLOMÁNIE A HRADECKÁ ASANACE
Nedožité osmdesátiny Václava Havla oslavil takřka celý kulturní svět, a nutno říci, že většinou bez frází, věcně a důstojně. Ne tak u nás. Zde se sice také najednou s Havlem, po pěti letech mlčení, takříkajíc roztrhl pytel, ale místo aby bylo jméno připomenuto konkrétním dílem (například novou inscenací), roztrhl se – až na pár vzácných výjimek – pytel plný frází. Do tohoto pytle patří i to, že se proluka mezi Novou scénou a Národním divadlem se nesmyslně nazvala jeho náměstím (ač měl jak známo blíž k úplně jinému divadlu). Je až neuvěřitelné, kdo všechno najednou pocítil potřebu se k Havlovi přitřít – nebo kdo byl, například přílohou Lidových novin, osloven. Mezi 80 novopečenými havlology čteme kromě některých úctyhodných osobností opravdu bizarní sestavu. Politiky (je přece před volbami!) od Přemysla Sobotky přes Vladimíra Dlouhého až po čerstvou kandidátku politiky Danu Drábovou - expertku přes Havlem z duše nemilované jádro, zpěvačku, která seděla náhodou vedle Havla o dvě řady níž na koncertě a „ráda by s ním zašla na pivo“, Havlův úhlavní „přítel“ Milan Knížák, dokumentaristku, která se s ním nikdy nesetkala ani jako filmařka ani osobně, zakladatel spolku Sisyfos, jehož Havel v Amálii zklamal, protože mu v závěru debaty bezezbytku nepřitakal k jeho jediné správné pozitivisticko-vědecké pravdě (byl jsem těchto debatách třikrát a ani jednou se Havel ve svých pověstných shrnutích k nějaké názorové skupině bezezbytku nepřiklonil). A už vůbec netuším, jak se tam ocitl „Zemanův filmař“ režisér Robert Sedláček: ten se ovšem čtenářům Magazínu LN svěřil, že Havel „mluvil pod tlakem kamery, jako by to byla pistole“ a přerušil s ním proto natáčení, neboť on, pan Sedláček, je „muž století příštího“, kdežto Václav Havel „minulého“. Scházel v té partičce snad už jedině Václav Klaus nebo Petr Hájek.
A přece tu byl i nový, z pražské perspektivy nenápadný, ba neviditelný čin: nová, Havlovým režisérem a přítelem originálně přečtená inscenace Havlovy předposlední celovečerní hry: Asanace.
Andrej Krob už v Hradci režíroval Pokoušení (1999), Vyrozumění (2003) i Odcházení (2008) a vždy to byla v kontextu domácího i zahraničního uvádění Havlových her mimořádná událost. Tentokrát sáhl ke hře, na níž si podle vlastních slov dlouho netroufal, s jejíž „jinakostí“ si nevěděl rady, totiž k Havlově Asanaci z roku 1987. A dlouhá cesta k hlubokému porozumění tomuto titulu se jak režisérovi, tak hradeckému divadlu skvěle vyplatila.
HAVEL LP 2016
Inscenace přitom vznikala jaksi neplánovaně a v časovém stresu, hradecké divadlo totiž do poslední chvíle čelilo různým pro mne nepochopitelným právně-administrativním překážkám, vyvolaným lidskou nepřejícností, zlobou nebo hloupostí, takže netušilo, zda hru bude moci uvést jako normální repertoárový titul anebo pouze jednorázově, k nadcházejícímu dramatikovu kulatému výročí. Ale jak říká básník, „bytí zdvojnásobuje se ohrožením“. A tak nedávná „ohrožená“ premiéra ve Studiu Beseda nakonec dopadla tak, že snad zainteresovaným konečně dojde, jakou neodpustitelnou pitomostí a ochuzením nejen hradeckého, ale i obecně českého publika by bylo, kdyby nemělo možnost se s touto jedinečnou inscenací setkávat i nadále, v průběhu celé sezóny, a to v množství „větším než malém“.
Krob udělal ve hře jen drobné, zato účinné úpravy. Zredukoval mj. čtveřici delegátů z lidu na jedinou, zato nezapomenutelně dojemnou dvojici (Lenka Loubalová, Ladislav Svoboda), škrtnul v delegaci „korektní“ černošské zastoupení, zkrátil a snad i trochu ochudil proslov Druhého inspektora o „lidová“ extempore (dávná aluze na primitivní extempore prezidenta Novotného). Především se však elegantně vyhnul popisně realistické doslovnosti scénického uspořádání prostoru tím, že ji nahradil slovní dekorací: inscenaci totiž otevřel i zakončil scénickými poznámkami, čtenými Václavem Havlem. Využil tak faktu, že dramatik více než rok před světovou premiérou v Curychu (1989) celou hru i se scénickými poznámkami načetl na magnetofonový záznam, který se jako necenzurovaná demokazeta šířil po republice. Komorní prostor hradecké Besedy tak mohl scénograf Jan Dušek zabydlet jen náznakovými siluetami hradu (s „havlovsky“ se refrénovitě opakujícím motivem lomeného obouku) i se zadní centrální věžní bránou, zpoza níž zlověstně vykukovala, vždy ještě předtím než do dění mrazivě zasáhne, tvář všemocného Tajemníka (Jan Vápeník v zatím snad své životní hradecké roli).
V REŽII TAJEMNÍKA
Právě tento „tajemný“ Tajemník – jehož funkcí je opravdu „tajit“ - je ze hry do hry kráčející věčný archetyp aparátníka, který jakoby tu z minulého režimu dokráčel přímo doprostřed našich dnů. Sedět v první řadě a hledět do přesně vytesaného arogantního obličeje tohoto Tajemníka znamenalo pro mne vrátit si v hutné, kondenzované podobě každodenní pocit bezmoci před obrazovkou při pohledu na oba Havlovy nástupce v prezidentském úřadě (nehledě na jejich klony). Táž bezmoc vůči moci, která nám s nekonečnou přezíravostí dává najevo svou nadřazenost a nesesaditelnost, která je vždy o krok napřed než kterýkoli naivní občan, neboť tahá za jemu nedostupné, neviditelné nitky: „Děje se něco?“, ptá se znepokojený šéfprojektant Bergman (František Staněk), když už po xté přejde mlčky kolem něj mrazivá arogance v podobě Tajemníka. - „Zatím ne –-.“ Ve způsobu, jakým tu nenápadnou větu Vápeník důležitě pronese a zmizí, je veškeré pohrdání moci, která ví vždy víc než my. A odzbrojí nás neprůstřelnou byrokratickou logikou, s níž za chvíli odpoví na poníženou prosbu ženy o doručení obyčejného jablka vězněnému muži:
„A kdy mu to dáte?“ - „V termínu předávání ovoce“ - „A kdy to bude? - „Tak do měsíce“ - “Vždyť to shnije!“ - „To neříkejte mně, já proces hnití do přírody nezavedl!“
Krobova inscenace i v podobě další přesně vedené „vedlejší“ postavy (Martina Eliášová) ukazuje, odkud moc těchto věčných papalášů čerpá sílu: ze ztráty kritické soudnosti a z fanouškovské servility tzv.obyčejných občanů, jak je ve hře reprezentuje architektka Macourková: „Musíte se nám šetřit, abyste nám dlouho vydržel!“ Stačí si kdykoli pustit servilní prezidentský servis Novy a předem nacvičené holdovací proslovy při spanilých jízdách po republice, a vidíme, že touto Asanací se píše nikoli rok 1987, ale 2016.
OD HAVLA K ČECHOVOVI
Hlavní přidaná hodnota, jíž Krob Havlovu inscenační tradici Asanací obohatil, nespočívá však jen v nadčasovém politickém rozměru (i když člověk má u Kroba standardně už dvacet let pocit, že „jeho“ dramatik modeluje své situace výhradně „tady a teď“). Jistě, na rozdíl od nedávné inscenace Divadla Na zábradlí si režisér velmi dobře uvědomuje, že problémy moderní architektury a sporů kolem necitlivých asanací různých „podhradí“ jsou u Havla jen modelem problémů daleko důsažnějších (v této hře i vědecky přesnou reflexí naší nedávné historie od euforie osmašedesátého přes normalizační kocovinu až na práh rozbředlého dneška). Přesto Krob inscenaci posunuje ještě někam jinam: z myšlenkové do emotivní roviny. Režisér vede herce a jejich proplétající se, vzájemně na sebe „neslyšící“ a přece harmonující motivy natolik soustředěně, že výsledným zážitkem je dokonale sehraná, vícehlasá herecká fuga. Podmínkou emotivního zásahu je, aby každý hráč komorního tělesa byl vynikajícím hráčem na svůj herecký (v případě bodrého Inspektora hostujícího Marka Šimona na svůj „neherecký“ “) nástroj, kterým je nikoli technika, ale téma. A tak jsem se vzrůstajícím potěšením sledoval například pro Havla klíčové „vyviňující“ a citově vyděračské monology hlavního projektanta Bergmana, omlouvající neomluvitelné, vysvětlující nevysvětlitelné a v závěru dokonce drze zcizující „palachovskou“ smrt jedinému opravdovému tragickému hrdinovi příběhu, to vše v brilantním, slabošsky nejistém a proto zlidšťujícím podání Františka Staňka (tajemství těchto monologů, bez nichž se neobejde žádná Havlova hra, je v tom, že i při veškeré demagogii obsahují vždy i racionální zrnko pravdy). Stejně tak jsem zblízka obdivoval hradeckou star Kamilu Sedlárovou: totiž její vítězný zápas s výzvou plnou nástrah, jež dramatik partem Luisy přichystal kterékoli její interpretce. Ta sice odhalí bezednou hloubku pokrytectví, hypochodrie a sprosťáctví svého milence Bergmana, ale přesto mu na konci srdcerycného monologu vždy znovu podlehne (podobný rébus kdysi Shakespeare hercům uchystal partem lady Anne, která má na konci setkání s vrahem svých blízkých Richardem z Glosteru věrohodně podlehnout jeho tokání). Skvěle vyřešen byl i neřešitelný propletenec vzájemných milostných míjení téměř všech postav, „pravdařského“ architekta Alberta (Jan Sklenář), smolařsky zamilované, líbezně vykroužené Renaty (Marta Zaoralová) a navenek pragmatického, cynického architekta Ulče (Jiří Zapletal). Komorní herecký ansámbl byl spolehlivě jištěný jakýmsi spodním generálbasem věcných komentářů Kuzmy Plechanova (Jan Bílek), jednoho z mála Havlových opravdu tragických hrdinů, oč neokázalejších, o to věrohodnějších.
Suma sumárum: jako bychom se tentokrát nedívali na obvyklý havlovský „stroječek“, nýbrž na jemné vztahové předivo her A.P.Čechova. Díky, Andreji!
Václav Havel: Asanace, režie A.Krob, scéna J. Dušek, premiéra 17.9. 2016 Studio Beseda Klicperova divadla Hradec Králové