„Největším objevem, kterého jsem se dopídil v dlouho nepřístupných archivech, je skutečnost, že všichni, nejen Stalin, ale i lidé okolo něho, byli – pro někoho možná překvapivě – komunisté.“
„Výborný, opravdu výjimečný student... Byl lidskou bytostí a pro své přesvědčení, pro svou víru dlouhá léta trpěl. Statečný, obětavý, idealista... Muž idejí, který pro svou víru strašně moc obětoval a nebál se pro ni nasadit vlastní život“.
(Teze k Pullmannovi)
Historie je disciplína, která spíše než o době, o níž píše, vypovídá o době, v níž píše. Právě dnes, kdy podmínky vládnutí od zákonů až po obsazení křesel diktuje drze strana s totalitní minulostí, s nejhorším polistopadovým volebním výsledkem a přitom největším polistopadovým vlivem, a kdy to většině lidí nevadí, se můžeme od historiků nadít lecčeho. Například toho, že v pojmu „normalizace“ i seriózní historici nevnímají jeho ideologicky manipulativní jádro a berou jej doslova. Tedy jako návrat od „excesu“, rozuměj tzv. krizových let šedesátých, k „normálu“. Ke „konsenzu“, který prý většinová společnost „přijala za svůj“ (Michal Pullmann, A2 / 24, 2018).