Co mají Jiří Peňás, Marek Stoniš a Jan Zahradil společného? První dva jsou, každý jinak a na jiné úrovni, uznávaní psavci. A periodika, do nichž píší (Echo, Reflex – zde Stoniš dokonce jako šéfredaktor), se shodně považují za ta nejpravicověji pravicová, tu s liberálními, tu s konzervativními sklony. Třetího jmenovaného jako veterána opět zaručeně pravé, té nejpravější české politiky, jíž už řadu let poctivě národovecky uplatňuje v Evropském parlamentu, netřeba představovat. A tím máme „falešné a prázdné“ ideové šuplíky odbyté, zasuňme je zpět do zaprášené almary a věnujme se konečně meritu věci.
Poté, co si čeští oligarchové a prezidentovi podržtaškové (od Křetínského, Kellnera, Soukupa až po mediální chobotnici Anofertu s krycím jménem Mafra) zprivatizovali většinu veřejného prostoru, zbývá jim už jediné. Dobýt poslední baštu naší zbytkové nezávislosti – média veřejné služby. Jednou z předeher této finální zteče je volba mediálních rad (rusky "sovětů").