Televizní krize bez katarze.
(Rozšířená verze)
To, nač si Radě ČT postěžovalo 23 redaktorů, není pro mne věcně z větší části žádnou novinkou. I když jsem, pravda, nevěděl, že pružnost Václava Moravce vůči politikům půjde tak daleko, že si nejprve od vrchnosti nechá zakázat vstup Miroslava Šloufa do svého pořadu, aby poté veřejně prohlásil, že o žádných zásazích vrchnosti do svého pořadu neví. Také jsem netušil, že v zemi, jež zrodila Járu Cimrmana, bude tento génius ještě překonán potěmkiniádou s Vietnamci, předstírajícími Číňany, kteří za úplatu předjali čínský Nový rok předem, to vše k větší mediální slávě prezidentova kamaráda a budoucího ministra Jana Kohouta (nebo snad PPF či jiné korporace)? Myslel jsem si dosud ve svých nejčernějších obavách, že ČT se dnes některými praktikami propadá do normalizačních časů, jenže tato příhoda, je-li pravdivá (a ani dodatečná vyjádření šéfů zpravodajství její meritum nezpochybňuje) připomíná spíš policejní praktiky carského Ruska: to už není z Haška, to už je z Gogola. A černé myšlenky pokračují: tohle náhodou (díky třiadvaceti statečným) prasklo, ale co když je to tak ve zpravodajství se vším?
Co mě však upřímně překvapilo, je nestoudnost těch, kteří zorganizovali protiakci „jedeašedesáti“ loajálních zaměstnanců, po Pavle Kvapilové a dalších vyhozených se obávajících o práci. V zemi, kde my dříve narození pamatujeme „rezoluce ze závodů, podporujících stranické vedení“, a další akty loajality od „devětadevadesáti Pragováků“ až po proslulou „Antichartu“, už jen toto (bez ohledu na meritum sporu) by mě postavilo na stranu té prvotně rebelující menšiny proti takto organizované většině (rusky: bolšinstvo). A nyní k tomu meritu: nemá smysl zde ohřívat proslulou hlášku o Zemanově „popelníčku“, ale jako sémiotický znak servility ČT vůči moci zafungovala přesně. Od prvého dne po zvolení nového prezidenta jsme nepoznali rozdíl média veřejné služby od média komerčního. Vlastně poznali: Nova byla co do nezávislosti zpravodajského pohledu a hlídání demokracie „veřejnoprávnější“. V ČT se první večer po volbě objevil snímek Berndta Posselta, aniž nám tu (narozdíl od Novy!) slůvkem připomněli sérii postupně vyvracených lží nejen o Posseltovi, jež tvořily jednotlivé příčky Zemanova žebříku k moci. Místo toho jsme v dalších týdnech na ČT sledovali v přímém přenosu z Vysočiny obden promrzlou Blanku Poulovou, jak číhá na každý krok nového prezidenta do samoobsluhy, pátrá po obsahu jeho síťovky a zaznamenává jako hlavní zprávu dne moudra jako „koupil jsem si rohlíky“. Až příliš často se na Kavčích horách mění veřejná služba na veřejnou posluhu. A to jak směrem „nahoru“ (k establishmentu, k velkým korporacím), tak směrem „dolů“ (k širokému diváckému vkusu).To první - s občasnou výjimkou neškodných veselých rýpanců ve 168 hodinách či v Otázkách VM a méně veselých v Reportérech ČT - se týká především zpravodajství a publicistiky, to druhé dramatické tvorby a zábavy. Na Kavčí hory se asi ještě nikdy nedonesla nadčasová slova E. F. Buriana o rozdílu mezi veřejnou „službou“ a veřejnou „posluhou“. Takže se všem, kteří je znají, omlouvám , že je tu poněkolikáté znovu managementu ČT zopakuji. Veřejná služba je „všechno to, co je opakem kýče; boj proti nízkým pudům diváctva; odhalování lží; odsuzování nemravnosti; nebojácná přiznání krutých pravd; snaha o kvalitní organizování širokého vkusu; program ve velkém plánu. A veřejná posluha? Všechno to, čemu říkáme kýč; posluha nízkým pudům diváctva; sentimentální pozlacování nemravnosti; zamlčování třeba i krutých pravd; výmluvy na vkus širokého obecenstva; služebníčkování denní politice; kam vítr tam plášť; a všechny ty bezplánovité tance bez charakteru“ (1939).
Dokladem posluhy bylo mj. i těsně po prezidentské volbě zařazení dokumentu Roberta Sedláčka o Miloši Zemanovi Nekrolog politika a oslava Vysočiny (2008), vysílaného s nevídanou pohotovostí v prime-timu v rámci mediálního holdování ČT prezidentovi. Jakkoliv mám Sedláčkovy hrané opusy rád, a řadím je mezi to nejlepší, co hraný film po Listopadu přinesl, jeho nekritické dokumentární portréty celebrit politiky (Husák, Čuba) považuji za průšvih. Už C. G. Jung věděl, že osobnost, zbavená stínu, je osobnost falešná, chorobná. A tady je vyretušováno ze Zemana úplně všechno, od jedovatých slin vůči novinářům a médiím včetně Sedláčkových kolegů, až po silácká zahraničněpolitická vyhrožování preventivními jadernými údery. Nikdy nebyl žádný Bamberk, Olovo, IPB, Šlouf, Štiřín ani pokus o vykleštění demokracie opoziční smlouvou, nikdy nebyly soudně potvrzené lži, pouze jemný přírodní lyrik české politiky kráčí rozvážným krokem hospodáře nádherně zvlněnou krajinou, jako by všechny ty kopce a lesy tu stály jeho zásluhou, usedá poeticky na břeh rybníka, kde zachraňuje drobné živočichy, vrhá zamilované pohledy na flóru i faunu, zbývá jen vstoupit mezi Zelené. A kudy chodí, tudy trousí moudra, takže by za ním měli chodit kameníci a rovnou to do chodníku tesat (Jan Werich). Tím kameníkem je tentokrát režisér, cupitá vedle celebrity v uctivém předklonu a pro její větší slávu se nechává přistihnout z triviální neznalosti Bible. Johann Peter Eckermann je proti Sedláčkovi úplný Rejžek.
Nejde tu jen o Miloše Zemana, jde o trvalé systémové selhávání a o hluboce zažraný etický přístup k práci (ke Schwarzenbergovi na Hradě by se dnešní management Kavčích hor, obávám se, choval v úplně stejném předklonu). Posluha vrchnosti se projevuje i v tom, že jen u nás je po desetiletí možné, aby týden co týden mezi sebou debatovali před statisíci platících diváků o politice převážně pouze diletanti kritické reflexe - samotní politici: herci píší recenze na vlastní představení. Občasné výjimky potvrzují pravidlo, bohužel tak diametrálně odlišné od veřejnoprávní televize našich západních sousedů (další vzkaz na Kavčí hory: podívejte se někdy na pestrou směs občanské společnosti, od odborářů, politologů, teologů, ekologů, univerzitních profesorů až po „menšinově“ zastoupené politiky, jakou zpravidla nabízí talk show Anny Will na veřejnoprávní ARD „Eins“!). U nás patrně musí nezávislý filosof nejprve dostat na Hradě metál, aby se, jako třeba teď Václav Bělohradský, okamžitě propracoval jako host do Otázek VM. Jinak veřejný prostor, rozuměj drahý reklamní čas darovaný bezplatně na podnosu (tedy nejen „je libo popelníček“, ale i „je libo Píárko“?) okupují převážně pořád titíž a titíž politici, laskavý čtenář si ten ponurý orloj politologických diletantů doplní jistě sám. Tím vším se Česká televize v posluze politickému establishmentu už začíná povážlivě blížit televizi předlistopadové, a příklad trvalé půlroční posluhy Hradu je jen jedním v dlouhé řadě. Ten případ je ovšem nepopiratelný. Jak jinak si vysvětlit, že vystrašená ČT zadržovala minimálně 20 hodin reportáž, rovnající se důkazu, o tzv. lánské schůzce? A že v květnových dnech t.r. stačila sama postupně cenzurovat své vlastní obrazové doklady prezidentovy tzv.virózy? Nemohu si pomoci, v ten samý den komerční Nova naplňovala veřejný zájem lépe – totiž veřejnoprávněji. ČT bohužel zůstala jen u oficiální verze (a jak dokazuje aktuální zdůvodnění šéfa zpravodajství Šámala, jako „jediné možné vysvětlení“ zůstává pro něj toto vysvětlení Hradu dodnes, což je pro mne jen novým potvrzením nereformovatelnosti vedení Kavčích hor: totiž chronického ochoření servilitou, fatální ztrátou povinnosti číst kriticky informace a přinášet alternativní pohledy z více zdrojů: dost důvodů k odvolání, nemyslíte?). A co vysílala v ten samý večer Nova? Po oficiálním zdůvodnění Hradu dala pohotově slovo doktoru Nešporovi, čímž – ona, nikoli ČT - poskytla divákovi vyváženou „sumu informací k vytváření vlastního názoru“ (jak zní duch i litera zákona).
Tohle všechno píšu (nezávisle na 23 redaktorech ČT), podotýkám že dost otráveně, už x let. A těší mě, že můj letitý pohled zvenčí mi konečně potvrdili i lidé zevnitř média. A tak prosím všechny, kdo budou nastalou při rozsuzovat: slyšme je pilně a neomylně!
(Psáno pro LN, žel se to tam celé nevešlo, proto tato podstatně širší verze)