Ranní úvahy 1 x): Český prezident jako mediální role.

Od dob, kdy nad Malou stranou a Starým i Novým městem pražským vztyčila se monumentální silueta Pražského hradu, kdokoli, kdo poprvé přichází třeba po Karlově mostě, je přinucen ne pouze k horizontálnímu čtení města, tedy k horizontálnímu prohlížení (např. soch), ale k vertikálnímu vzhlížení. Vzhlížení vzhůru vůči přirozeně, jakoby organicky k nebi navršenému a stylově zvrstvenému majestátu, který tu – na rozdíl od jiných metropolí – nevytvořil čas v řádu jednoho dvou staletí, ale který trvá v rozměru tisíciletí.
Téměř po celou tu dobu je tento majestát chápán – někdy zcela bez ohledu na realitu - jako centrum politické moci. Je totiž logické, že se takový majestát vepíše, ať už vědomě nebo podprahově, do hlav těch, kteří žijí (obrazně i doslova) „pod ním“. A že část toho majestátu v jejich myšlení a cítění zákonitě ulpí i na komkoli, kdo z tohoto místa takříkajíc „vládne“. A znovu: je úplně jedno, zda je to vládnutí skutečné nebo pouze a jenom symbolické.
Tak jako Hrad je symbol, je symbolem i jeho pan domácí. Už bezmála sto let je to prezident, předtím to byli králové a císařpáni: jména se mění, symbol a podprahová úcta – bez ohledu na kvalitu domácího – zůstává.
A není náhodou, že Češi si odjakživa víc vážili těch Habsburků, kteří se přijeli do Prahy nechat korunovat (kam – no přece na to nadřazené, sakrální místo). A do smrti nezapomněli třeba i oblíbenému Franz Josefovi, že to neučinil. Tedy ne to, že hned po nástupu zlikvidoval nějaké dávné občanské svobody z revolučního roku 1848, ale že se nepřijel nechat korunovat, to vadilo nejvíc: že se veřejně neztotožnil s mediálním symbolem. Na rozdíl třeba od Marie Terezie nebo císaře Leopolda II., jemuž přijel do Prahy zkomponovat operu sám Mozart, nebo předtím Karla VI. a jeho manželky Eleonory. Pro ně v roce 1723 za ovací mnohatisícového publika vytvořili operní díla hned dva čeští i světoví skladatelé (Jan Dismas Zelenka a Johann Josef Fux) a jeden světoznámý scénograf (Guiseppe Gali Bibiena).
A nebyl to nápis Národ sobě, ale hold císařskému symbolu orla, jako i pražské ochrany českého lva, který se skvěl nad jevištěm prvního vlasteneckého divadla v Praze, tzv. Boudy (1776): Sub umbra alarum tuarum vincit leo , tedy Ve stínu křídel Tvých vítězí lev.
Tolik císařové a jejich mediální role. Jak ale zvládali tuto zástupnou „císařskou“ roli vládců Hradu – očima podhradí - naši novodobí prezidenti, to je ovšem téma na další samostatnou úvahu.
x) (Ranní úvahy 1 – 5 vysílá od pondělí 12.1. do pátku 16.1. deset minut před sedmou ČRO 3 Stanice Vltava).