Trvá to až příliš dlouho na to, aby to mohla být náhoda. Poslouchám pravidelně vltavskou Mozaiku, obdivuji hudební dramaturgii i informační šíři kulturní nabídky (jde tu myslím, ve srovnání třeba s kulturními formáty na ČT, o projekt v našem elektronickém světě dnes už bezkonkurenční), ale přirozeně mě nejvíc zajímá oblast kritické reflexe. A tady už řadu let doslova trpím.

Moderátoři totiž, patrně v domnění, že „nudné“ kritické recenze inovativně „oživují“, do nich vstupují s předem připravenými otázkami a předstírají cosi jako živý rozhovor v přímém přenosu (ať už sedí autor ve studiu nebo je na telefonu). Přitom je z často složitě stylizovaných větných vazeb zjevné, že autoři své charakteristiky čtou – ostatně zpravidla je pak několik dnů poté objevím novinách: doslova tytéž formulace, jež byly předtím prezentovány jakoby „živě“ pronesené v (pseudo)rozhovoru.

Rád si texty stálých vltavských spolupracovníků, v jakýchkoli novinách nebo na netu, kdykoli přečtu (v činohře to na Vltavě bývá například Luboš Mareček, v hudebních žánrech Helena Havlíková, jindy třeba Boris Klepal, Lenka Nota). Stejně rád bych si je i poslechl, kdyby své recenze na Vltavě „jenom“ poctivě a přiznaně četli (podobně bych si nedávno ve vltavských Osudech s daleko větším potěšením poslechl memoáry pozoruhodné česko-německé historičky Evy Hahnové, kdyby byly poctivě uvedeny větou „autorka čte...“, a nikoli prezentovány jako „bezprostřední“ „spontánní“ vyprávění - když téměř z každé umně stylizované věty a ze vzletných „recitačních“ intonací je zjevné, že jde o text předem na papíře nebo na monitoru připravený a až zpěvavě „přednášený“: budiž, tento formát sice nevím proč zastírá četbu z rukopisu, ale aspoň nefinguje dialog; jenže i on je mi důkazem, že jde o úkaz systémový, nikoli náhodný).

Kladu si už řadu let otázku: proč to všichni proboha dělají, proč se vysoce inteligentní lidé, kterých si vážím, k podobné akustické maškarádě propůjčují? Proč se nechávají vtáhnout do podivné hry na „dialog“, když jde třeba o prostou recenzi? Možná si je k obrazu svému přitesalo samotné médium: jak věděl už Vilém Flusser, přirozenou vlastností automatických systémů je předem naprogramované, očekávatelné chování účastníků, jež činí z osobností neosobní funkcionáře aparátu. Pragmaticky řečeno: editoři, moderátoři či jejich šéfové chtějí vyloučit ze hry cokoli náhodného, neočekávatelného, „jen“ chtějí mít i v oblasti kritické reflexe – jindy životopisného „vyprávění“ - všechno, včetně scénáře a minutáže „rozhovoru“, pěkně předem na klíč připravené.

Autory však nechápu. Proč se nechávají vtáhnout do podivné, křečovité hry na dialog? Proč nechávají moderátory (Petra Šrámka, Kristýnu Frankovou aj.) do svého recenzování vstupovat s tautologickými otázkami typu a co scénografická složka? - a co byste řekl k režijnímu pojetí? - když sami stejně nadepisují příslušnou pasáž slovy Zajímavá byla i scénografická složka...?
Ale zhoubný bacil dosud nezasáhl organismus celý: i na Vltavě se dosud vyskytují osobnosti, pro něž je recenze recenzí a nepředstírají rozhovor, nebo které spolu opravdu rozmlouvají, slyší se a bezprostředně reagují, aniž podnikají marné pokusy uměle cpát předem připravené recenzní formule do formátu rozhovoru (například takový Petr Veber, jindy Josef Rubeš, nedávno např. takto pěkně zahovořil o provedení Musorgského Obrázků z výstavy Milan Bátor). Nepsal bych o tom, kdyby nehrozilo, že vada je systémové (doufám, že dosud ne cenzurní) povahy. Zde se rozhlas vzdává jedné ze svých „komparativních výhod“, totiž živého, nikoli čteného rozhovoru.

Václav Bělohradský kdysi napsal, že skutečný dialog, nikoli dialog = simalucrum, nastává tehdy, když se v rozhovoru vynoří hledisko, které ani jedna ze stran rozhovoru předem nepředpokládala. Jinak jde o pouhou mechanickou směnárnu informací.