(cyklus úvah)

I.
Nemám rád laciné analogie. A proto když někdo prohlásí, a stává se to teď stále častěji – to je jako za normalizace - trochu se jako pamětník i historik ošívám. A většinou dotyčného mírním nebo opravuji. Přesto v poslední době při tomtéž přistihuji sám sebe – a nějak mám stále menší chuť se mírnit. Zvláště, když se množí hlasy, včetně hlasů odborných (viz Michal Pullmann v nedávném rozhovoru Normalizace byla i modernizací v A-dvojce č.24, 2018), které se snaží z tzv.normalizace sejmout vůbec to nejpodstatnější: orwellovskou absurdnost slupky, totiž faktickou nenormálnost situace okupované země, jejíž obyvatelé si kupovali relativní svobodu jedině za výslovné prohlášení, že žádná okupace nebyla. A vše bylo vlastně standardní a normální. Jelikož jako důkaz této „normálnosti“, „modernizace“ a „svobody“ považuje tento historik výslovně i dění na malých scénách, osobně se mě to jak lidsky, tak profesně dotýká. A proto tento cyklus.
Příklad číslo jedna: kauza Nekuda
V druhé půli osmdesátých let jsme s bratrem hráli v divadle dialog OTEC A SYN, který byl parodií „generačních“ dramat. Dialog končil takto:

OTEC: Vy mladí už máte dneska všechno. A kdo vám to dal? My staří, když jsme byli mladí. A neměli jsme nic. A všechno jsme vám to dali!
SYN: (pauza) Však my z toho taky dodnes žijeme...
OTEC: To nestačí. Položil sis už někdy, synu, otázku, kdy vy – jakožto generace – kdy vy nám to všechno jednou vrátíte?
SYN: (pauza) No – jakmile to někde najdeme...

Když tento dialog (který je dnes možná, i když úplně jinak, aktuálnější než tehdy) viděl v Rubínu Luděk Nekuda, pozval nás do svého TV pořadu Sešlost. Publikum v někdejším Domě barikádníků (zvaném „Barča“) reagovalo stejně bouřlivě jako v divadle. Za pár týdnů jsem si však pustil televizi a nestačil se divit. Dialog tam sice byl, až na ty čtyři citované repliky, jež ovšem tvořily jeho pointu a absurdní smysl. Vše, co bylo řečeno předtím, byla vlastně jen příprava k pointě. Příprava na obrazovce zůstala, pointa zmizela (končilo to přirozeně rozpaky, ale diváci nic nepoznali – namíchali jim tam přece předem předtočené smíchy a potlesky). „Museli jsme krátit, postihlo to všechny“, omlouval se nám tehdy nešťastný Nekuda, prý příkaz shora. Pár měsíců nato zemřel.
Pak přišel Listopad a my jsme dohrávali od listopadu do ledna v Činoherním klubu, Semaforu a jinde na scénách revoltujících divadel samostatně právě ten useknutý konec. Pak jsem na věc zapomněl, až mi ji nedávno oživil

Příklad č.2: Justa točit tak...
Je tomu přesně třicet let a tři měsíce, co jsem publikoval v časopisu Scéna vícestránkový kritický rozbor „Justa točit tak...“, který čerpal z čerstvých zkušenosti s cenzurou v tehdejší televizi. Článek vycházel z toho, že se mi těsně před natáčením dostal omylem do ruky scénář připravovaného zábavného pořadu, v němž jsem měl vystupovat, a přečetl jsem si povzbudivý pokyn režie „Justa točit tak, aby mohl být střižen...“ Nejen tento vyzrazený pokyn, ale i další zkušenosti se skrytými mechanismy tehdejších cenzurních (autocenzurních?) praktik včetně onoho usekávání point, to všechno rozpoutalo tenkrát bouři nevole jak u vedení televize, tak v předsednictvu Svazu československých dramatických umělců, kam jsem byl předvolán na kobereček. Ale už za rok přišel Listopad 89, já za tentýž článek dostal novinářskou cenu a čerství šéfové nejmocnějšího média, pánové Feireisel a Kantůrek, mi mj.kvůli tomuto článku přišli nabízet šéfredaktorský post „nové“ televizní zábavy. Post jsem tehdy z pudu sebezáchvy odmítl a na celou věc bych opět šťastně zapomněl, kdyby se mi po třiceti letech nepřipomněla znovu.

Příklad č.3: 100 let Miroslava Horníčka
Byl jsem pozván, a považoval si to za čest, v den stého výročí Horníčkova narození do velkého plzeňského divadla na malou komorní oslavu významného rodáka. Ocitl jsem se ve slušné společnosti, při pohledu na všechny ty rozmanité tváře, od moderátora Antonína Procházky, herečky Moniky Švábové či „veterána“ Petra Kostky, přes Suchého + Molavcovou až po Polívku a jeho exmanželku Chantal jsem si znovu uvědomil rozpětí oslavencovy osobnosti. To, že dokázala médiem nepolopatistického, chytrého humoru na jednom pódiou shromáždit lidi tak generačně i profesně rozdílných povah, názorů i osudů. Jelikož jsem správně tušil, že k tomu vzpomínání na hereckého kolegu budou na pódiu povolanější, rozhodl jsem se v úvodu zapřemýšlet nikoli o tom, co kdy kde a komu mistr říkal, ale co by asi říkal dnes. A použil jsem k tomu hned jeden z mnoha vtipů, který se mi zdál ryze horníčkovský nejen suchou stručností (delší si ostatně nepamatuji), ale i v tom, že aniž v něm padnou konkrétní jména, diváci si tam patřičného činovníka sami dosadí (publikum, tedy to plzenské, to také vzápětí skvěle udělalo). A své vystoupení jsem zakončil opět velestručnou horníčkovskou pointou – kratičkou dvouslovnou větou, v podstatě několikavteřinovou zkratkou, kterou v jisté ožehavé situaci ke mně v zákulisí po návratu z toalety pronesl mistr těsně před odchodem na jeviště. A zase: ani to prvé (s tím jsem tak trochu počítal, byl to můj soukromý test nezávislosti televize), ale ani to druhé v televizním přenosu, odvysílaném na Nový rok 2019 na ČT Art, nezaznělo. Dialog byl bez pointy a zůstalo torzo – jen její příprava. A zdůvodnění? Doslova totéž, jako před jedenatřiceti lety, jen v roli moderátora Nekudy byl tentokrát Antonín Procházka: „Museli jsme krátit, postihlo to všechny...“
(Pokračování)