Nedávno se mě v jednom periodiku ptali, kde mám krajinu svého srdce, své lásky. Láska je snad poslední věcí na tomto skrz naskrz zbillboardelizovaném světě, o níž nelze spekulovat v kategoriích „výhodné – nevýhodné“, „náklady – výnosy“. Láska je z definice nelogická. Tak jako je nelogická – odejmeme-li z ní právě lásku - sama podstata vánoční i velikonoční radostné zvěsti (tvůrci Evangelií by za početí z panny i zmrtvýchvstání syna dostali dnes nejspíš od sisyfovců bludný balvan: vědo-technické inženýrské myšlení totiž nikdy nedokáže změřit a zvážit míru soucitu, tíhu oběti a váhu lásky).

Láska se neptá po výnosech a benefitech – sama láska (k čemukoliv!) je totiž výnosem a benefitem. Čím víc jí dáme, tím víc jsme se obdarovali. A to platí i pro lásku ke krajině.

Příklad prvý
Nikdo už nespočte hodiny, měsíce a roky, věnované stovkám článků i prochozených kilometrů, které jsem kdysi nelogicky věnoval – já, laik, teatrolog a poutník – například Šumavě, kde před 20 lety vrcholila bitva o to, zda se k ní chovat jako k lesní plantáži nebo k národnímu parku. Teprve dnes, kdy na Březníku vidím ten totální triumf přírody nad plantážníky, ty miliony zelených semenáčků a úplně zdarma založených různověkých porostů (i 5000 stromků na hektar), dnes, kdy kalamita tisíciletí, jíž nám tu léta hrozili, zuří na jejich monokulturních plantážích všude jinde než na centrální Šumavě, teprve dnes nahlížím, že to snad nebyla úplně donkichotská práce.

Nebyla to totiž práce, ale láska. Dáme-li lásce čas, pozornost, soustředění, obětujeme jí rychlost a pohodlí (dvě velké bohyně dneška) - a investujeme do ní námahu, spojenou třeba s jejím zdlouhavým pěším dobýváním bez různých přibližovadel, jež nám znemožňují jí skutečně vidět - už jen tím jsme se obdarovali. Líp než já o tom mluví Josef Čapek v Kulhavém poutníkovi.

Příklad druhý
Takový hrabě František Antonín Špork musel se hodně zruinovat i zesměšnit v očích jiných aristokratů, po nichž nic nezbylo, když před třemi sty lety do kousku podkrkonošské krajiny, rozpůlené ještě mladým a nevýbojným Labem, investoval veškerou energii, invenci a čas, aby vybudoval zázrak, zvaný KUKS.

Levý břeh karneval, zábava, lázně. A pravý břeh soustředění, ticho, kontemplace, stálá připomínka konce našich karnevalů - věčné světlo, hrobka, andělé žalostné i blažené smrti. A nad tím vším Hospital - špitální pomoc. Pomoc potřebným a umírajícím - ano, i zraněným běžencům, prchajícím z blízkých i vzdálených válek. A před Alliprandiho chrámem Nejsvětější Trojice z ruky geniálního Matyáše Brauna 2x dvanáct dívek, dvanáct podob nás samých – vlevo slunce, vpravo stín. Vlevo to lepší v nás (počínaje Vírou, Nadějí, Láskou a konče Střídmostí), vpravo to odvrácené, co před světem skrýváme: Lakomství, Závist, Pomluva: fake-news! A mezitím často jen drobný rozdíl. Vidíme dvě ženy a zrcadlo. Ta vlevo, Moudrost, má dvě tváře – zadní je obrácena do minulosti, přední, poučená minulostí, se nebojí zrcadla sebepoznání. Ta žena napravo, s dnes módní anténou škaredého drdolu, se také vzhlíží v zrcadle, totéž gesto, jenže bez sebereflexe. A hle: vidí v zrcadle sebe jako opici - Smilstvo. A šlape po knihách, pohrdá věděním.

Jako jím pohrdali ti, kdo Šporkovi v noci přepadli lázně, rozbili tiskárnu, zničili Filosofický dům a desetitisíce spisů. Jak katolických, tak protestantských: obojí je totiž baroko. Nezapomeňme, že největší skladatel baroka, korespondující si z Lipska se Šporkem, byl protestant a že jsme u nás donedávna nesmyslně vylučovali z „reakčního“ baroka „pokrokového“ Jana Amose Komenského. Komenského, který tam vedle Bohuslava Balbína regulérně patří jako třeba Rembrandt – a jako málokdo z katolíků.

Láska a beton
Kuks, včetně pískovcového divadla Braunova Betlému, moderní Křížové cesty i živého divadla dnešního, je vedle Šumavy další krajinou mého srdce. Člověk tu - z lásky - duchovně zhodnotil krajinu (jako jinde, rovněž z lásky, umožnil krajině žít osvícený schwarzenberský lesník John na Boubíně). Dnešní multimilionáři a magnáti, co řídí státy jako firmu a nás v ní drží jako levnou pracovní sílu, jíž si kupují ucpáním huby dočasnými laskominami bez ohledu na následky, dnešní kmotři byznysu, médií a politiky nesahají bláznivému baroknímu magnátovi a disidentovi ani po kotníky. Co po nich za 300 let, kromě vybetonované krajiny i vybetonovaných duší, asi tak zbyde?

(Psáno pro ČRo Vltava, nová, rozšířená verze)