Můj první pocit z rozhovoru Radkina Honzáka s redaktorem Kubíkem na Seznamu, stejně jako jindy a jinde slov Tomáše Halíka nebo Karla Schwarzenberga na totéž téma humbuku kolem pohřbu slavného zpěváka, byla radost.

Radost z toho, že ne všichni mí spoluobčané se zbláznili. Že ne všichni si nechají vnutit od úchylných oligarchů zase nová mediální lízátka a nové mediální koblihy, distribuované lídry trhu s informacemi. Že tu přece jen ještě zbyli lidé kriticky myslící, imunní vůči masově distribuované hysterii a oktrojovanému kýči (jde o exhibicionisticky vystavovanou kunderovskou "slzou nad slzou" - hle, jak já, váš vůdce, truchlím spolu s vámi, jsem jeden z vás, a proto v upřímném pominutí mysli navrhuji dělovou lafetu, státní funus, státní smutek a další „šaškárny“).

Každý pohřeb, zvláště přeroste-li svými rozměry do nepřiměřených rozměrů, je trochu kýč. A což teprve, když jde o kýč až orientální obludnosti, zneužívající památku významného pěvce k upevnění dvouhlavého samoděržaví, ke zvýšení píár prezidenta a premiéra, i s vedoucí úlohou jeho strany. A o to větší je pak radost, že se najdou lidé, kteří neztratili soudnost, ač jsou obklopeni společenstvím jinak mediálně gramotném buď jen zpola, nebo vůbec ne (jak praví exaktní výzkumy). Že jsou prostě ještě u nás tací, jež "Pánbu při zdravém rozumu zachovati ráčil". A to, i když je stále čpavěji cítit „cosi shnilého ve státě dánském".

Opravme Hamleta: nejen že co do stupně prohnilosti kam se na nás hrabe, milý princi, Vaše „Dánsko“. Ale nejde už ani o „stát“! Neboť u nás je to už jen firma stát předstírající. Firma, řízená vedoucí úlohou státostrany, demokratickou stranu svou nerozbornou jednotou opět jen předstírající. A podporovaná servilními médii, která do třetice předstírají svou nezávislost. Neboť patří, jako celá firma a brzo my všichni, jedné a téže mediální chobotnici. A právě proto – díky pane Radkine, díky pane Tomáši, díky pane Karle.