Esej o viru, naději, lásce a divadle

Větší pocity trapna, než u posledně zmíněné Hvězdy, jsem na veřejnoprávní obrazovce zažíval a zažívám dosud u horkou jehlou spíchnutého sitcomu Láska v čase korony. Očekávatelné gagy, dementní zápletka, dementně tajená nevěra, dementní učitelka – manželka dementního důchodce, co navzdory objasnění záměny dementně mlátí do dementního puberťáka, co místo učení paří prostoduché hry. (Snad jedině Pazderkové „přítelkyně na telefonu“ byla, navzdory textu, vtipná). Zkrátka: kdyby to bylo na TV Barrandov – ale ta by scenáristy s tak pitomými gagy vyhodila – nedivil bych se. Jenže když to vyplodí televize veřejné – kulturní! - služby, a mají to na svědomí tak zkušení profesionálové, jako je Tomáš Baldýnský? Pak nemám slov.

A teď konečně o něčem veselejším.

Nebe a dudy
Z gruntu jinačí pocity než u Hvězdy jsem zažíval u záznamu Strniskovy inscenace Paní plukovníková (Popel a pálenka) z Divadla Na jezerce s Jiřinou Bohdalovou. Chvíli mi trvalo, než jsem se zbavil předpojatosti vůči protagonistce, kterou jsem si z posledních let vybavoval spíše v její “mimodivadelní“ rolí servility vůči vládcům Pražského hradu, zejména vůči tomu poslednímu (nikdo to u nás nemá zapotřebí méně, než právě ona!). Jenže jakmile vtrhla plukovnická vdova na jeviště a jako malé dítě nejmilejší panenku se zarputile držela urny s popelem drahého zesnulého – ústřední rekvizity i znaku inscenace – sledoval jsem její dvouhodinový koncert pro sólový nástroj a orchestr, hraný na struně černého humoru, se stoupajícím nadšením.

Bohdalová nehrála tentokrát „bohdalku“ ani „cipíska“, ale skutečnou tragikomickou figuru, sice trochu (trochu hodně) pošukanou, ale každopádně poctivě bojující o svá práva, o právo na lásku, sama proti přesile. Herečka překvapovala intonacemi, chůzí (!), gesty, nepolopatistickými podtexty. Její zpovědi i hádky s urnou byly nosnou osou inscenace, včetně závěrečného vyspílání urně: "ty hajzle!" - "já tě vysypu!" - „vem si ho!" Oč byla Plukovníková famóznější, o to hůř bylo, pravda, kolem. Snad jen Jaroslav Satoranský jako její dávná láska, zjevivší se v nejnevhodnější dobu, nepřehrával ani nedeklamoval, absurdnost vršících se nedorozumění dokázal empaticky vzít do hry. Ale možná, že tady křivdím! Vždyť sám jako autor knížek o Vlastovi Burianovi bych měl nejlíp vědět, že divadlo tohoto typu vždycky hraje na protagonistu: a vede-li se jedinečně jemu, tak jako zde, vede se celé inscenaci.

Mimochodem, to, co se ve dnech koronapaniky dělo kolem Hrušínského a Jezerky, ta míra sprostoty a lží, nikoli z neznalosti, ale ze zloby, to cítím i jako svou urážku. Tuším pravou příčinu: několikrát se principál občansky vymezil proti současné zemanovsko-babišovské garnituře, rozlezlé v médiích. Stačilo by párkrát se ochomejtnout kolem Hradu či Strakovky, a bylo by po útocích. Zbyla by jen normální kritika, o kterou se tu pokouším. A měli by se pokoušet i jiní, protože v tomto divadle je v posledních letech věru o čem psát!

Mentální utopenci
Filosofem Šafaříkem jsme tyto úvahy začali, nezbývá, než jím i skončit. Právě jeho slova nejlépe vystihují radost, jež mne opakovaně ovládala a ovládá při sledování akcí Jaroslava Duška, Petra Knotka (Pjér La Šéze) a jejich přátel na streamu. Neboť oni, řečeno s filosofem, jsou na straně „nezpůsobilých“ a „neadaptovaných“, „nedobývají, ale obývají“ prostor a vzdor všeobecným „úbytím bytí“ hrají o duši:

„Napadá mi tu rozdíl mezi plavcem a utopencem; dokud plavec – jak říkáme – nevypustil duši, neutonul ...To právě je na přírodní vědě fatální: že eliminujíc duši, aby nám zabezpečila tělo, mění nás v mentální utopence v bezbřehém prázdnu prostoru a času.“

Právě jejich akce – například Pjérovy bezprostřední „kar-anténové“ hovory z lesa - představují pro mne uprostřed koronapaniky, řízené jedním nenasytným mocižroutem a jedním z řetězu puštěným plukovníkem, ojedinělou alternativu skutečně svobodného kritického myšlení v zužujícím se prostoru svobody. A právě oni, nezapomeňme, byli obětí bezprecedentní cenzury a ministerstvem zdravotnictví pavědecky zdůvodněného vymazání z YouTube! (Malá vizita a Duše K z divadla Kampa s originálním myslitelem Milanem Calábkem).

Na streamu bylo prostě živěji, než na ČT. Ta, korona nekorona, raději donekonečna upřednostňuje v prime-timu stalinistický výklad dějin v Ozerovovových bombastických plátnech, jež si nepřipouštějí, že ruské Osvobození znamenalo zároveň zotročení jiných národů, počínaje Finy, Estonci, Lotyši, Litevci, Moldavci a konče Poláky, Maďary a následně i Čechoslováky (na rozdíl od nás by si média uvedených zemí tuto bombastiku, zbavenou vraždících komand NKVD i SMĚRš, upřednostňovat nedovolila). I proto za vrchol všech improvizovaných „koronažánrů“ na streamu považuji Setkání s dobrem pánů Duška, Pjéra a Pavla Steidela, hráčem na „dobro“: absolutně uvolněné zacházení se slovem, hudbou i situací, smích nevylučující hloubku a hloubka, nezakazující si smích, objevná divadelnost meditace. Zdálo se, že soška Buddhy v pozadí spolu se mnou spokojeně kývala hlavou...

P. S.: Ukazuje se teď, jaká nepředloženost byla ničím nenahrazená likvidace cyklu Divadlo žije, jež proběhla prakticky za nulových protestů veřejnosti i samotných divadelníků (můj hlas byl tehdy opravdu volající v poušti). Doufám, že stejně brutální vandalismus nepostihne i další nezastupitelné cykly, jež minulý i tento měsíc záhadně zmizely z obrazovky, například ekologický blok Nedej se! Jeden z posledních nezávislých pozůstatků skutečné služby veřejnosti. Když mohou běžet během koronakrize reprízy nejrůznějších vyčpívek, kde jsou reprízy tohoto stále aktuálního, nadčasového cyklu? Od ředitele programu jsem dosud nedostal odpověď...

(Psáno pro Divadelní noviny, nově aktualizováno)