(Věnováno Martinu Weissovi, Milanu Knížákovi, Josefu Klímovi, Václavu Klausovi a Bulharsku).

Bruselskou ENTROPOU Davida Černého jsem nadšen, a to z mnoha důvodů. K tvůrci mám jen jedinou výhradu, ostatně jako onen španělský novinář, který už na tiskové konferenci při představování díla se podivoval nad tím, proč se Černý tak trapně neustále na všechny strany omlouvá. K téhle kritice se připojuji – není totiž za co se omlouvat, naopak.

NENÍ TO JEN (NE)POVEDENÝ VTIP
Konečně jsem po dlouhé době pocítil něco, co odedávna cítívám při premiérách Janáčkových, Dvořákových, Martinů oper, Havlových her, Švankmajerových i Formanových filmů, při zprávách o úspěších Navrátilové, Kaplického nebo Kateřiny Šedé - něco jako špetku hrdosti nad tím, že jsem občanem České republiky. A zároveň občanem Evropy. A do třetice, že ty dva pojmy kupodivu nejsou v rozporu. Alespoň někteří mí spoluobčané, snad aby dorovnali ostudu, kterou svými eurofóbními a ekofóbními výroky šíří po Evropě současný prezident, tak vracejí pojmu Česká republika čest. Dávno se zapomene na české předsednictví, na ty či ony diplomatické vytáčky a přestřelky politiků, ale Černého ENTROPA už v povědomí Evropy zůstane: není to totiž pouhá jednorázová anekdota, karikatura či „povedený nebo nepovedený vtip?“ (jak zavádějícím způsobem nadepisují čtenářskou anketu LN), je to především umělecké dílo s řadou konotací, dílo nadčasové s obecným přesahem, dílo, permanentně otevřené novým a novým proměnách významů a interpretací. Dílo, které by bylo ozdobou největší a nejprestižnější evropské přehlídky výtvarného a akčního umění DOKUMENTA v Kasselu. Proč?

Protože je to dílo = proces, dílo neuzavřené („Opera aperta“), my všichni jej svými interpretacemi, uraženými reakcemi, diplomatickými akty, demaršemi, omluvami, pomluvami a zásahy neustále dotváříme.

VÍTEJTE V ENTROPĚ!
My všichni svými reakcemi na toto dílo – a ENTROPOU vystaveni v tom kterém rámečku pozornosti - vypovídáme skrze dílo o sobě a jsme součástí celé té dadaistické mozaiky. I ti na vlastní žádost zakrytí nebo vyloupnutí Bulhaři, i ti uražení a protestující Slováci, i ten protestující Václav Klaus, i ten z diplomatického protokolu lehce vykolejený Alexandr Vondra, i ten zapšklý a zkamenělý Milan Knížák, který zapomněl na to, že mystifikace, včetně mystifikace úřadů, byla běžným vyjadřovacím prostředkem jeho oblíbených dadaistů i Knížákových vlastních dávných happeningových aktivit, ti všichni jsou integrální součástí díla. Možná důležitější, než ten který konkrétně vystavený znak či symbol toho kterého stereotypu. Je to význam, který se děje. ENTROPA je tedy – v žánru mystifikace jen zdánlivě paradoxně!, - dílo = pravda. Pravda nejen o Evropě a Davidu Černém (a jeho, chcete-li, sklonech k exhibicionismu), ale pravda i o těch, kteří se odkryli tím, že se zakryli. Nebo kteří se „vyloupli“ tím, že se vyloupli. To je dokonce hlubší pravda o nich, než ty tolik diskutované turecké záchody. Pravda nejen o stupni jejich schopnosti ironie a sebereflexe, ale i o překvapivě nulové znalosti vývoje umění od počátku 20. století dodnes. (Když pomineme bohatou tradici smíchové, karnevalové kultury, která je na mystifikaci – převrácených, fiktivních maskách toho, co je – přímo postavena). V očích inkvizitorů ENTROPY by neprošel ani Alfréd Jarry se svým – neexistujícím – doktorem Faustrollem a jeho mystifikační „patafyzikou“, ani Christian Morgenstern, který nejen že mystifikoval publikum svými pseudoliterárními rozbory vlastní lyriky, ale zveřejňoval i fiktivní kritiky, podepisované jménem skutečného kritika Alfreda Kerra.

BYL HAŠEK DRZÝ ČESKÝ SPRATEK?
Zvláště trapné je to u domácích kritiků Černého, kteří mystifikaci jako už více než 100 let legitimní umělecký žánr moderního umění s tupou setrvačností i nadále považují za lež nebo urážku srovnatelnou s hanobením židovských hřbitovů (!), k jejímuž veřejnému odhalování je prý třeba „větší odvahy“ než k vytvoření díla samého (říká to takto odvážně Michaela Frelová v LN z 16. 1. na stránce, kde je Černý odsuzován v poměru 3 : 1; být mezi většinově poštěkávajícími věru k odvaze nepatří). Trapné je to proto, že to byl právě Čech Jaroslav Hašek a nikoli nutně jeho Švejk (kterým se zaštiťoval Černý na tiskovce), ale jeho pre-dadaistická družina Strany mírného pokroku v mezích zákona, která těsně před 1. světovou válkou velkolepými kulturními happeningy v pražských hostincích před volbami do říšské rady i později mystifikovala jak úřady, tak voliče (někteří z nich ji v dobré víře šli i volit), že je existující politickou stranou s reálnými kandidáty. To i Hašek, stejně jako Jarry, Morgenstern, Tzara nebo Boris Vian, byli „drzí spratkové“, kteří nejen nás, ale i vlády (!) obelhávali „dětinskými lžemi“ založenými na podvodu? (fuj pane Josefe Klímo, četl jsem vás až do 17. 1. 09 v LN docela rád).

Martin Weiss zase od počátku plánovanou mystifikaci vidí jen jako „upatlanost“ a dodatečnou, „pozdní znouzectnost“ – podle něj měli autoři mystifikace od počátku zaklepat na vládní či jaké dveře a oznámit: dobrý den, my vás budeme mystifikovat, dejte nám na to štempl a peníze? Dále Weissovi příznačně vadí – a to je zase ta pravda o něm - , že autoři při charakterizaci České republiky urážlivě použili citací, považte, z Václava Klause a ne Václava Havla („…to by byla pecka!,“ radí Weiss). Úplně mu ušlo, že citovat z Havla by bylo možné pouze ve vážné, nikoli v ironické, smíchové, karnevalové rovině (Evropa i svět skutečně Havla a jeho myšlenky uznává, nepovažuje je za extrémní a spojuje-li si je s ČR, nebyl by to žádný stereotyp a je to tedy v „karnevalové“ rovině nepoužitelné). Zato spojovat Čechy s extrémními klimatologickými a dalšími hradními názory je stereotyp stejně pitomý, jako když britský novinář spojoval nejapně Klause se Švejkem. Prezidentovy názory hrají tedy v rovině Černého dadaistické mozaiky zhruba stejnou roli a jsou tam stejným právem smíchové kultury, jako onen turecký záchod u Bulharů.

vjust@tiscali.cz