Glosy k obrazovce: OD ŠVANKMAJERA K HRŮZE HRŮZ
Kdybych měl definovat kvalitativní rozpětí televizní veřejné služby, na níž jako koncesionáři přispíváme a tudíž na ni můžeme klást i jisté profesionální, estetické a mravní nároky, pak bych soudobou produkci rozložil mezi dva extrémně protikladné póly. První pól, představující extrakt veřejnoprávnosti a tedy vlastního smyslu, kvůli němuž si luxus veřejné služby vůbec dopřáváme, tvoří a) vzácné umělecké snímky, b) nenahraditelné dokumenty a c) nebulvárně zaměřená publicistika. Jde vesměs o opusy, přinášející neznámá a společensky dosud „nezpracovaná“ fakta a témata – anebo jde o neobvyklou perspektivu, s níž se díváme na fenomény jinak důvěrně známé.

Mezi prvou uvedenou skupinu patří určitě cyklus Zlatá šedesátá. Nejnověji byl věnován tvorbě Jana Švankmajera, tvůrce, jehož osobně považuji (a za hranicemi naší země je nás takových naštěstí víc) za největšího českého filmaře posledního půlstoletí. Filmaře, kterému se podařilo cosi jako vytvořit svůj vlastní vesmír, vesmír výtvarně navýsost originální a nenahraditelný, vesmír snový i reálný, trikově matoucí i drsně doslovný, vesmír groteskní i zábavný, hororový i groteskní – vesmír Jana Švankmajera. Tvůrce tohoto vesmíru zakončil svůj hodinový monolog kritikou reklamy – je to pro něj kolaborace stejná jako filmová kolaborace s totalitní ideologií (neboť i konzum je ideologie). Střih – a pár vteřin po těchto Švankmajerových slovech naskočila na obrazovce diblická JIKA = Moje koupelna a Džem Hamé = Oslaďte si chvilky, které máte jen pro sebe! Smiřme se s tím, že i takové paradoxy chrlí postmoderní doba (i když se vtírá neodbytná otázka, zda právě veřejnoprávní médium ČT 2 s menšinovou diváckou adresou je tím pravým ořechovým instrumentem k vydělávání peněz potřebných k vysílání).

Co ale nelze svést na žádnou dobu, nýbrž na ignoranci redaktorů z Kavčích Hor (v lepším případě jde pouze o jejich tupost, v horším je to záměrná cenzura) je způsob, jakým završili ukázky z Švankmajerovy tvorby. Po skvělé a dodnes aktuální Zahradě vybrali do finále – právem - snímek Kostnice (1970), jenže bohužel nepoužili původní režisérovu verzi, nýbrž verzi zcenzurovanou, „režimní“ - verzi se zhudebněnou Prévertovou nevinnou básní „Jak namalovat podobiznu ptáka“, jež nahradila kontroverzní hlas průvodkyně, jakoby vystřižené z Formanova Černého Petra. Trapas o to větší, že těsně předtím sám režisér v poutavém monologu sugestivně hovořil o tom, jak komunistické cenzuře právě tento hlas pábitelské průvodkyně, upřímně zamilované do lebek a hnátů a peskující dětské návštěvníky, vadil jako „příliš morbidní“. Komu dnes vadí na Kavčích Horách? Podotýkám, že původně nepovolená verze s průvodkyní je už téměř dvacet let běžně dostupná na VHS i na dalších nosičích…

Typickým příkladem zmíněného netradičního úhlu pohledu na věci známé, na celebrity lokální i globální, byl bohužel už skončený cyklus režisérské dvojice Remunda + Klusák Burianův den žen, jehož hlavní protagonista Jan Burian klade zarputile otázky tu více, tu méně drzé, tu více, tu méně naivní, ale vždy z nečekaného úhlu pohledu. Jak protagonisté, tak diváci jsou z toho zpravidla vykolejeni, někteří se čertí, jiní – například já - se radují, neboť jsou obohaceni o nějaký nový aspekt (v předposledním dílu, věnovanému obyvatelům osamělého věžáku v Bajkonurské ulici, bylo tímto obohacením např. svědectví bývalého Husákova číšníka z Vikárky a jeho „zdravá“, rozuměj zlodějská, filosofie středních vrstev).

Reprezentantem této vzácné skupiny děl byl i hodinový dokumentární snímek Zatajené popravy (Mečislav Borák, Lenka Poláková a Petra Všelichová), odvysílaný – tentokrát prosím potlesk – v nejsledovanějším vysílacím čase ve 20.00 ve čtvrtek 5. 3. (Hůře bylo se sobotní reprízou o druhé hodině ranní, takže konec potlesku; i tak je to však pokrok, nebuďme maximalisty). Na rozdíl od polského nebo maďarského většinového mínění v českém diskursu jakoby setrvačně převládal – nebo dokonce sílil? – jakýsi chlácholivý, zkrášlující vztah ke komunistické minulosti a k našemu vazalskému, a dokonce svého času radostně sdílenému sepětí s největší vražednou mašinérií 20. století, jíž co do počtu obětí bezkonkurenčně představoval Stalinův režim. (Tímto nevyviňuji, jak je z jedné i z druhé strany obvyklým rétorickým trikem, jiné hrůzovlády, především hrůzovládu hitlerismu, jež ovšem měla naštěstí pro lidstvo k velkovýrobě mrtvol zhruba čtyřikrát méně času, než hrůzovláda leninismu a stalinismu).

Narozdíl od jakž takž veřejností zpracovaných dat o hrůzách „holocaustu“ všechna srovnatelná fakta o nezměrných hekatombách gulagu, Katyně, Tibetu, Maových či Polpotových genocidách, tradičně sklouzávají po mastném filtru svědomí většinového Čecha. To svědomí(čko) si velmi dobře vystačí s jednoduchým poukazem na přílišnou místní i časovou odlehlost: jo, je to možné, ale co je nám teď do toho, to se nás netýká, my máme dost svých starostí. A tady najednou přichází překvapivý důkaz o tom, že se nás to také týká, a to velmi adresně. Nejen po roce 1945, kdy Benešova 3. republika nebyla schopná ochránit vlastní občany před násilným zavlečením do ciziny a jejich likvidací, ale už i v letech 1937/38, v době vrcholícího Velkého teroru, v Moskvě, Petrohradě, Žitomiru a jinde byli bez jiného důvodu, než kvůli vražedná paranoie kremelského Vůdce, popravováni naši občané (mezi nimi příbuzný biskupa Lobkowicze nebo mladík, který předtím dobyl spolu s ruskou expedicí Severní pól) a jejich české rodiny se o tom dozvěděly až s půlstoletým odstupem. Některé netuší nic dodnes. Dokument poukázal na hrůzný fakt, že největší země světa je vlastně nepřiznaným, anonymním hřbitovem zavražděných, a že její šťastné zítřky byly 75 let budovány doslova na mrtvolách. Její občané dodnes nosí svého milovaného masového vraha, který je hned po carovi nejpopulárnějším Rusem všech dob, hrdě v průvodech a její politici nás považují za své jen dočasně osvobozené vazaly. Pokouším se té země usilovně už 20 let nebát, a nějak mi to nejde…

Druhý, opačný pól reprezentují díla, jež jakoby na veřejnoprávní obrazovku zabloudila omylem – slušela by spíš televizím, jejíchž legitimním cílem je vydělávat (nikoli vzdělávat či rozšiřovat vkus). V případě hrůzostrašné trilogie Jiřího Stracha Ďáblova lest podle neméně hrůzostrašného scénáře Arnošta Vašíčka tu vlastně urážím komerční televize – pevně věřím, že taková slátanina, okatě podceňující IQ diváka, by u nich neprošla. (Ne pro svou fantaskní tematiku, té není nikdy dost, ale pro do nebe volající krkolomné diletantství – viz neuvěřitelná závěrečná scéna se složitým kradením a vynášením kříže, zázračným únikem před policií ve stylu „Jen počkej zajíci“ a nakonec se sálajícíma očima chrámových soch; připitomělá epizoda, bez níž by navíc příběh dopadl úplně, ale úplně stejně). Vydávat dodatečně nepodarek, který měl budit hrůzu, za jemnou ironii (jak jsem to četl v rozhovoru s režisérem), je, obávám se, tak trochu z nouze ctnost. Skrytou ironii bych možná připustil spíš u mnohem povedenější, přesto však kritiky zatracované divadelní inscenace Landova Tajemství Zlatého draka. To – mimochodem – také začíná tajuplnou rituální vraždou, jíž za pomoci přivolaného experta přes náboženské sekty vyšetřuje drsný detektiv, který má, jak jinak, problémy s alkoholem (nic Vám to nepřipomíná?). Vašíčkův scenáristický blábol, plný krkolomných motivací, by neprošel ani v prvním ročníku semináře dramaturgie pro hodně zvláštní školy.

(Psáno pro Divadelní noviny, podstatně rozšířeno)