VE VĚDĚNÍ JE SÍLA, V NEVĚDĚNÍ PŘESILA
(OBRANA KATEŘINY JACQUES)

Dlouho jsem tomu nepřikládal žádný význam a celou věc jako bagatelu nechtěl ani komentovat - domníval jsem se, že ta estrádní epizoda s Kateřinou Jacques a biomasou sama vyšumí a lživá bublina, jež se na ní v bulváru nabalila, splaskne, ale mýlil jsem se.

I.
Lež, stokrát opakována nejprve bulvárem a poté i tzv. seriozními médii, od LN, Práva a MfD až po Literární či Divadelní noviny, se překvapivě rychle ujala a tak devět z deseti občanů o Kateřině Jacques už navěky bude vědět jen to, že neví, co je biomasa. Nejapně zažertovat na toto téma už patří k bontónu i u vcelku soudných mediálních analytiků a publicistů (Ondřej Aust, Martin Weiss, Martin Zvěřina, Jan Keller aj.). Co na tom, že Kateřina Jacques, která získala vysokoškolské vzdělání na třech prestižních školách, z toho na dvou zahraničních, měla v minulých volbách nejvyšší procento preferencí, co na tom, že se jako jedna z mála důsledně zasazuje o lidská práva a rovné příležitostí doma (menšiny, rasismus, svoboda médií) i v cizině (Tibet), že odvedla velký kus práce při prosazování ekologického protikrizového programu, jenž přinese republice 10 miliard a desetitisíce pracovních příležitostí, co na tom, že ji jako kandidátku na europoslankyni dnes veřejně doporučují takové nezpochybnitelné autority, jako je Jan Švejnar, Václav Havel, Karel Schwarzenberg, Jiřina Šiklová nebo Meda Mládková? Vše překryl jeden nepovedený estrádní výstup v zábavné talkshow Jana Krause, který držel (a tuším dosud drží) rekord i v počtu návštěv na internetu – jen prvé týdny si jej vyhledalo hodně přes půl milionu uživatelů.

Když jsem to učinil i já, nevyšel jsem z údivu a s narůstající fámou o údajně nevědomé Jacques můj údiv každým dnem narůstal. Údiv a odpor ke stádovitému přežvykování urážek (každá kampaň tohoto typu je mi už z principu odporná, zvláště je-li vedena vůči ženě). Půjde-li to takhle dál a mediální lynč bude pokračovat, brzy ztratím i zbytky iluzí o tzv. většinovém vkusu i o míře soudnosti českých uživatelů elektronických i tištěných médií (o těch, jimž je jediným informačním zdrojem hospoda a v ní Blesk už vůbec nemluvě). Inkriminovaný kabaretní výstup jsem si v nezkrácené podobě – bohužel, většina uživatelů jej na webu pravděpodobně viděla jen v podobě účelově krácené - pouštěl tolikrát, že bych mohl o něm už málem napsat diplomku. A dospěl jsem k závěru, že rozhovor svědčí o všem jiném, než o tom, že zelená poslankyně „neví, co je biomasa“, jak se dosud šíří českým éterem (a dodává se zpravidla posměšně: „a myslí si, že se v kamnech topí mrkví“). Platí pravý opak: definici biomasy vysekla Jacques u Krause vcelku dobře, byť nedefinovala učebnicově biomasu jako celkovou hmotnost všech organismů v určité časové jednotce, ale účelově jako veškerý biologický odpad, neboť šlo v dané chvíli o její topné využití (nejčastěji ve formě štěpky a peletek – to vše zaznělo výslovně z jejích úst, stejně jako později informace o bioplynu; o peletkách navíc dodala, že jsou u nás pořád moc drahé; snad scházela jen zmínka o zpracovaných zvířecích exkrementech, slámě či o řepce olejné ).

Co ale fatálně nezvládla a co ji zcela vykolejilo, byla Krausova asertivně opakovaná otázka, jak se má biomasou topit u něj doma v kamnech. Bylo to – z hlediska poetiky klaunského výstupu – vskutku neodolatelné: Kraus drží v ruce kbelík se šlupkama, a co dál, Katko, – mám ho teda frknout do kamen? Opět teoreticky správně ho již lehce znejistělá Jacques posílá s takovým kbelíkem leda na kompost, aby mu tam vyrostla třeba mrkev. Kraus ji ale znovu a znovu neodbytně („Tam už jsme byli. Mně neuniknete!“) vrací ke kamnům: „Čím tam mám teda zatopit?“. A to už Jacques totálně nezvládne, v zoufalství a ne příliš povedeně – už viditelně v transu - zažertuje: „Tou mrkví!“. Vtip se nepovede, následuje trapas, okno jako hrom – kdo z nás je nikdy nezažil na veřejnosti, ať se přihlásí – a nakonec jen rozpačitá posunčina a bezmocné rozhazování rukama. Konec klauniády.

II.
Závěr je jednoznačný: jako bavičce bych dal Kateřině 4 mínus, zejména z oboru pohotovosti a z umění převést srozumitelně složitý problém z vážné do karnevalové (smíchové) roviny, tj. do vtipné zkratky. Jako teoretičce a političce jí však v podstatě nemám co vytknout. A i při nejkritičtější analýze jejího výstupu nevím, proč bych si neměl nadále přát, aby nás v Evropě reprezentovali ne baviči, ale právě tato nezkorumpovaná žena. A ne třeba Jana Bobošíková, která před časem usilovala o svobodu veřejnoprávních médií a později kladla dokonce rovnítko mezi Ludmilu Brožovou a Miladou Horákovou. Nebo nechvalně známá žalobnice Zubovová, která svými stupidními billboardy nyní zaplavila republiku jen tisíci důkazy, že Bursíkova někdejší esemeska nelhala. Možná ji ještě lichotila. Přeji si, aby nás v Evropě důstojně reprezentovali vzdělaní politologové typu Jacques – a nikoli eskamotéři s fakty, kteří své podrazy, jež nás stojí miliardy a nevyčíslitelné škody morální, umí snad jen lépe než ona populisticky zahalit do estrádní bavičské vaty.

Nevěříte-li mým vývodům, zapomeňte prosím na všechno, co jste o Kateřině Jacques dosud četli, a přehrajte si znovu ten výstup. Zjistíte možná jako já, že v tomto případě mluví, jedná a chová se většina českých publicistů i jejich čtenářů v duchu Goebbelsovy definice o stokrát opakovaná lži, jež se stává pravdou. Tedy ještě jednou a naposled: není pravda, že Kateřina Jaques nevěděla, co je biomasa, nýbrž je pravda, že neuměla ve smíchové, karnevalové rovině klaunského dialogu vysvětlit, jak s ní zatopit u Krausů doma v kamnech.

III.
Jak je ale možné, že se tak evidentní nepravda tak úspěšně – možná, že natrvalo – zahnízdila v médiích i v myslích jejich uživatelů? Je to snad proto, že – jak nás už před sedmdesáti lety ohodnotil humoruprostý nacistický potentát - Češi jsou smějící se bestie? Obávám se, že celá ta estrádní bagatela poukazuje k něčemu daleko závažnějšímu, že má hlubší psychologické i společenské kořeny. Kateřina Jacques je tu jen zástupným znakem (hromosvodem). A to znakem značně znepokojivých skutečností možná až ze sféry temného kolektivního nevědomí, například špatně potlačované nechuti povážlivého množství občanů = konzumentů ke všemu ekologickému jako apriorně podezřelému, jako k něčemu, co nás ve jménu jakýchsi globálních nám vzdálených vizí nutí jakkoli a v čemkoli se omezovat, a to morálně i materiálně.

Podvědomá nenávist ke všemu a všem „pravdoláskařům“, kteří nás otravují morálními skrupulemi a chtějí snad dokonce i mírnit naši obžernost (používá se opisu: chtějí omezovat naši svobodu), a to od obžernosti materiální a energetické přes obžernost dopravní (kamionová lobby), dřevožroutskou (odpor k ponechání nevytěženého dřeva v Národním parku) či sexuální (partnerské vztahy vrcholných politiků by byly ve většině zemí skandálem, u nás jsou „bonusem“) - až po nezažranost prostorovou (například při vybydlování krajiny v okolí velkých měst). Občan, masírovaný médii, podnikatelskou lobby i vlivnými názory prezidenta s nadpoloviční veřejnou podporou, který by všude jinde než u nás byl považován buď za extrémistu nebo kašpara, velmi rád naopak naslouchá populistům, kteří jej hladí po srsti a říkají mu, že nic špatného při své obžernosti nedělá, že se vůbec nemusí v ničem omezovat, ani morálně, ani materiálně.

IV.
Uvědomil jsem si tuhle podvědomou nenávist už před časem, kdy byla Kateřina Jacques před zraky kamer zmlácena a násilně vlečena do auta policistou Čermákem jen proto, že chtěla vyjádřit svůj občanský odpor k rasistické demonstraci. Došlo tehdy k raritě, jež by se v žádné demokratické zemi na západ od nás nemohla stát: povážlivá část médií (bulvár!) a s nimi i veřejnosti byla tehdy a dodnes je nikoli na straně zmlácené, ale mlátícího. Tedy na straně policisty, který nezasáhl proti rasistům, ale proti někomu, kdo projevil vůči rasistům občanský odpor. I fakt, že Jacques měla sebou malé děti, což řada médií „té hysterce“ a „nezodpovědné matce“ vyčítala (nedávno si v tomto smyslu uplivl v Blesku i Jiří Paroubek), by byl v kterékoli demokratické zemi normální: to, že na demonstrace proti rasismu berou sebou občané děti, je v právním státě normální. Ne tak u nás.

A tak už tehdy jsem si uvědomil to, co se nejnověji potvrdilo u „biomasy“: tady se dost možná zástupně manifestuje nevědomý vztek nikoli vůči konkrétní osobě, ale vůči symbolu. Kdyby měla střet s policisty politička z jiné strany – nebo dejme tomu populární herečka, zpěvačka – byly by reakce médií i veřejnosti možná úplně jiné. Je důležité si tyto věci (když už s tím nemůžeme dělat nic jiného) alespoň uvědomit, popsat a nepodléhat zvláště před volbami uměle rozdmýchávané davové hysterii. A to je důvod, proč navzdory hysterii nevědomé většiny doufám, že se najde při volbách dost střízlivých hlasů pro Kateřinu Jacques (či Jana Dusíka), které zajistí, aby jak z evropského tak domácího politického spektra nezmizela životně důležitá zelená barva.