Je toho všude plno. Stačí vstoupit do světa sociálních sítí. Kdekdo křičí, že konečně přichází „pravá demokracie“. Představuje si ji jako jakousi „absolutní vládu lidu“. Je problém? Vypíšeme referendum. „Boží hlas“ najde řešení. Když se případně zjistí, že občanstvem schválené východisko nebylo to pravé ořechové, můžeme vyhlásit nové všelidové hlasování. Lid sám sebe opraví. Uvede věci na pravou míru. Možná ovšem ne na tu správnou, ale prostě jenom na „jinou“. Že důsledkem byli nějací mrtví, ekonomická a mravní bída? Inu, kácelo se. A když lid kácí, dobře kácí. Tříska sem, tříska tam. Nejlépe přímo do srdce.
(Kalhoty roztřepené na vnitřní straně,
zápěstí roztřesené a seschlé dlaně,
kterými žmoulá kůrku chleba sebranou z pultu v závodce,
tak tedy říkejme mu třeba důchodce.
Karel Kryl: Důchodce)
Před pár dny mi zavolal Libor Dvořák z Českého rozhlasu, řekl, že četl můj minulý zdejší blog, a požádal mě, abych mu řekl svůj názor na celebritu dneška, na „frustrovaného bílého muže“. Musel jsem se zamyslet, vždyť souhlasím s tím, že mnohý dnešní bílý muž je vážně frustrovaný. Až deprivovaný. Nezdá se mi ovšem, že je to s jeho problémy tak, jak vynalezli někteří současní mudrlanti. Tedy, že zatímco liberální svět bere ohled na kdejakou menšinu, chudáka bílého muže s jeho starostmi ignoruje. Navíc že dosud rozhodující elity nedbají jeho názorů, jakoby hlas lidu nebyl hlasem samého Boha. A také, pokud ho nechají promluvit, nutí jej ke zvrhlé politické korektnosti, což též zasahuje jeho psychiku, zvyklou vyjadřovat se jasně, stručně, srozumitelně.
„Politika, která záměrně mate veřejné mínění, která vypočítavě staví na lidské mravní nejistotě, na nízkých pohnutkách, náladách a hnutích, není než velmi hanebnou, ne-li přímo zločinnou spekulací.“