21. srpen je po desetiletí svátkem jedné z podivuhodných zákrut české povahy. Jak to definoval Jan Werich: „Jsou národy, které dostanou přes držku a vzepřou se. Pak jsou ty, co se ohnou. My se ohneme, ale to nám není dosti. Jakoby tomu cosi chybělo. Řekneme tedy: ´Dostali jsme přes držku, ale tak jako my, tak ještě nikdy nikdo nikde přes držku nedostal.´“
Tažení proti Evropské unii je promyšlené, masové a propagandisticky velmi dobře zvládnuté. Konzervativcům je prezentována coby produkt levičáctví, rozvolněným liberálům jako zkostnatělý byrokraticko-autoritářský model. Každému, co se hodí. A samozřejmě hraje se nota vypjatě nacionální. Což kupříkladu u nás, národa, který vlastně dosud neměl čas řádně se uvědomit a získat sebevědomí, zabírá jako u každého, jemuž zabrnkáte na strunku komplexu méněcennosti. Nenaučili jsme se ještě být kritickými rovnocennými partnery, vynahrazujeme si to tedy furiantským kverulantstvím, případně ublíženým fňukáním smrkáče z prastarého filmu Knoflíková válka: „Kdyby sem to byl býval věděl, tak bych sem nechodil.“