Naše budoucnost: Slovanská unie?
Tažení proti Evropské unii je promyšlené, masové a propagandisticky velmi dobře zvládnuté. Konzervativcům je prezentována coby produkt levičáctví, rozvolněným liberálům jako zkostnatělý byrokraticko-autoritářský model. Každému, co se hodí. A samozřejmě hraje se nota vypjatě nacionální. Což kupříkladu u nás, národa, který vlastně dosud neměl čas řádně se uvědomit a získat sebevědomí, zabírá jako u každého, jemuž zabrnkáte na strunku komplexu méněcennosti. Nenaučili jsme se ještě být kritickými rovnocennými partnery, vynahrazujeme si to tedy furiantským kverulantstvím, případně ublíženým fňukáním smrkáče z prastarého filmu Knoflíková válka: „Kdyby sem to byl býval věděl, tak bych sem nechodil.“
A do tohoto rozpoložení občas pronikne jako nenápadný impuls myšlenka sice historicky znemožněná, nicméně chytlavá, protože zjednodušeně rasistická: měli bychom držet se Slovany. A vůbec slovanský vzájemný duch bylo by pěkné obnovit. Západ nás vždycky zklamal, ba zradil. Navíc se jeho hodnoty hroutí. Obraťme se ke krvi nám dějinami přiřčené: jaré, svěží, slovanské.
Je to sice naprostá pitomost, ale někomu to zní.
Kdysi, v mém dětství a raném dospívání, používal se mýtus slovanské vzájemnosti jako jeden z kousků bolševicko-sovětské propagandy. Z Kremlu nám vždycky bylo dobře, sice to trochu kazil carismus, ale pokrokoví ruští lidé, dělnicí, rolníci a pracující inteligence, byli pro české pokrokové lidi zárukou skvělé slovanské budoucnosti. Opřeme se o ně a zítřky stanou se provždy světlými. S potomky slavných ruských bohatýrů duch husitů jde bok po boku vpřed. Západ je prohnilý a ohrožuje nás. Kdyby nebylo matičky Moskvy, dávno by nás žraloci z Wall Streetu sežrali a jestřábi z Pentagonu uklovali. Nehledě na germánské německé revanšisty, odvěkého slovanského nepřítele a vraha. Proti všem těm nepřátelům země české ochrání nás rasová vzájemnost v čele s Nadslovany, Rusy.
Měl jsem štěstí na rozumné okolí, takže jsem se brzo dobral zásadní myšlenky jednoho z největších našich občanů v pravém smyslu tohoto slova, Karla Havlíčka Borovského: „Zkrátka s hrdostí národní řeknu: ´Já jsem Čech´, ale nikdy ´Já jsem Slovan.´“
Brilantně: srozumitelně a přesně, tak, jak to uměl, vysvětlil Havlíček svoje důvody. Poté, co poznal při svém pobytu v Rusku mentalitu a tužby této východní velmoci, pochopil, že tzv. všeslovanství je pro Moskvu pouze nástrojem k vůdcovství nad značným počtem slovanského lidu, který by pro kremelské ambice měl roli po vojensku nazývanou „kanonenfutr“. Hospodářsky pak: na vyjedení. Politicky pátou kolonu v konkurenčních státech.
A že ruské ambice nikdy nebyly malé. Země sice tradičně zaostalá, ale vojensky schopná lecčeho, ochotná obětovat všechny do posledního muže, ženy i dítěte nejen při obraně vlasti, ale i za své imperiální zájmy. A také vypjatý spasitelský komplex, mýtus, že Rusko je tu od toho, aby zachránilo svět. Odtud pramení i tak absurdní představy, které jsou tam živeny dosud, že by osudovou spravedlností bylo, kdyby se matička Moskva stala „třetím Římem“. (Či čtvrtým, pátým; to podle toho, oddělíme-li od sebe proroctví mnicha Filofeje Pskovského z 16. století, tužby Hospodáře Stalina, nebo teorie okruhu filozofů a teologů okolo Putina či vnímáme-li to všechno jako historicky vysněné, pomatené směřování.) Ostatně pošetilá touha po této roli byla jedním z důvodů pro první ruskou okupaci a anexi Krymu Kateřinou Velikou.
Rusko vždy trpělo a stále trpí představou, že je stvořeno pro vůdčí roli. Co mu chybí na kvalitativní úrovni, dohání kvantitou, bezohledností, prohnaností a nespornou obětavostí svých občanů v okamžicích, kdy se to od nich vyžaduje. O tom, že by si toto sebeobětování velmi často zasloužilo důvodů a cílů vznešenějších či alespoň prostě lidsky slušných, není pochyb.
Jinak tzv. všeslovanská vzájemnost je vskutku historicky více méně šaškárna. Kdyby to nebyla mnohokrát tragédie. Slovansko-slovanské vztahy jsou často kruté. Ona společná rasová krev byla mnohdy určena k tomu, aby se v ní Slované navzájem brodili. Připomeňme například „kotel“ rusko-ukrajinsko-polského dotyku. Pokud si v této oblasti byli Slované něčím vzájemní, tak jenom vzájemnou nenávistí a pak společným militantním antisemitismem. Jinak si připomeňme třeba Tarase Bulbu. Věru se Slované se Slovany příliš nemazali. Také například „srdečné“ vztahy srbsko-chorvatské v průběhu druhé světové války jistě měly svoje hlubší příčiny a zdůvodnění. Takových všelijakých „vzájemností“ by se mezi Slovany našlo. To, že si Slované z východu s chutí zastříleli do našeho slovanského Národního muzea, to je ve srovnání s všelijakými Katyněmi jenom taková lapálie.
Občasné zdejší zatím nenápadné, ale stále hlasitější volání po jakémsi slovanském bratření v režii Ruska je buď idiotstvím, nebo čistou vlastizradou. Kdo se takovými plány zanáší, činí tak, řečeno s klasikem „buď z blbosti, nebo za cizí peníze“. Ochromit vztah k Západu a přimknout se k Moskvě, to není zdaleka tak fantasmagorická představa, jak vypadá. Může se to povést z neděle na pondělí. A nejsou k tomu nutné Putinovy tanky. Politik je levnější než vrtule do jednoho bojového Suchoje. A mezi českou politickou elitou je, zdá se, hodně takových, co by klidně vzlétli v ruské letce. Jen kdyby jim za to něco „přistálo“. Materiální podpora nebo moc.
Narušit vztahy vůči EU, vyvolat referendum a ještě víc zpracovat už tak dost prefabrikovaný obecný názor na Brusel zvlášť a Západ vůbec, by nečinilo propagandě velký problém. Zvlášť, kdyby byla řízena ruskými odborníky v této oblasti (jak se ostatně zřetelně děje už nyní). Jsou v oboru „blbnutí lidských hlav“ machry na slovo vzatými. Již tradičně. Však se rozhlédněme: sotva jsme se před osmadvaceti lety jakž takž vymanili z totální a totalitní zmanipulovanosti Kremlem, už to s námi Moskva v rámci „hybridní války“ hraje znovu. A zase jí to ulice žere a žere, až se z toho nadýmá.
Když už byl zmíněn Karel Havlíček Borovský coby muž osvícený a rozumný; připomněl bych rád ještě jednoho vizionáře, který se málokdy zmýlil: George Orwella. V roce 1947 zveřejnil v časopise Tribune svoji velmi jasnozřivou představu sjednocené Evropy. Upozornil i na její potenciální nepřátele. Jako největší a nejzarputilejší jmenoval Rusko. Důvod prostý: Moskva nesnese, aby existovalo něco spojeného, co by nedirigovala, čemu by nevelela, co by netáhlo její loď jako povolžští burlaci.
Orwellova proroctví, jak známo, jsou naléhavá.
Pokud se podaří rozvrátit nebo alespoň okleštit Evropskou unii s jejími západními kořeny, lze očekávat, že v budoucnu se my, Češi, dočkáme jiného svazku. Naše geografické vymezení a podivná pseudostředoevropská, ve skutečnosti, bohužel, jak se stále více zdá, většinově duchovně a společensky východní orientace a myšlení nás zavanou zpět pod kuratelu Moskvy. Taková hezká Slovanská unie by toho mohla být. V čele se spasitelským Kremlem. Nevím, jak kdo, ale o takové spasení opravdu upřímně nestojím.
A do tohoto rozpoložení občas pronikne jako nenápadný impuls myšlenka sice historicky znemožněná, nicméně chytlavá, protože zjednodušeně rasistická: měli bychom držet se Slovany. A vůbec slovanský vzájemný duch bylo by pěkné obnovit. Západ nás vždycky zklamal, ba zradil. Navíc se jeho hodnoty hroutí. Obraťme se ke krvi nám dějinami přiřčené: jaré, svěží, slovanské.
Je to sice naprostá pitomost, ale někomu to zní.
Kdysi, v mém dětství a raném dospívání, používal se mýtus slovanské vzájemnosti jako jeden z kousků bolševicko-sovětské propagandy. Z Kremlu nám vždycky bylo dobře, sice to trochu kazil carismus, ale pokrokoví ruští lidé, dělnicí, rolníci a pracující inteligence, byli pro české pokrokové lidi zárukou skvělé slovanské budoucnosti. Opřeme se o ně a zítřky stanou se provždy světlými. S potomky slavných ruských bohatýrů duch husitů jde bok po boku vpřed. Západ je prohnilý a ohrožuje nás. Kdyby nebylo matičky Moskvy, dávno by nás žraloci z Wall Streetu sežrali a jestřábi z Pentagonu uklovali. Nehledě na germánské německé revanšisty, odvěkého slovanského nepřítele a vraha. Proti všem těm nepřátelům země české ochrání nás rasová vzájemnost v čele s Nadslovany, Rusy.
Měl jsem štěstí na rozumné okolí, takže jsem se brzo dobral zásadní myšlenky jednoho z největších našich občanů v pravém smyslu tohoto slova, Karla Havlíčka Borovského: „Zkrátka s hrdostí národní řeknu: ´Já jsem Čech´, ale nikdy ´Já jsem Slovan.´“
Brilantně: srozumitelně a přesně, tak, jak to uměl, vysvětlil Havlíček svoje důvody. Poté, co poznal při svém pobytu v Rusku mentalitu a tužby této východní velmoci, pochopil, že tzv. všeslovanství je pro Moskvu pouze nástrojem k vůdcovství nad značným počtem slovanského lidu, který by pro kremelské ambice měl roli po vojensku nazývanou „kanonenfutr“. Hospodářsky pak: na vyjedení. Politicky pátou kolonu v konkurenčních státech.
A že ruské ambice nikdy nebyly malé. Země sice tradičně zaostalá, ale vojensky schopná lecčeho, ochotná obětovat všechny do posledního muže, ženy i dítěte nejen při obraně vlasti, ale i za své imperiální zájmy. A také vypjatý spasitelský komplex, mýtus, že Rusko je tu od toho, aby zachránilo svět. Odtud pramení i tak absurdní představy, které jsou tam živeny dosud, že by osudovou spravedlností bylo, kdyby se matička Moskva stala „třetím Římem“. (Či čtvrtým, pátým; to podle toho, oddělíme-li od sebe proroctví mnicha Filofeje Pskovského z 16. století, tužby Hospodáře Stalina, nebo teorie okruhu filozofů a teologů okolo Putina či vnímáme-li to všechno jako historicky vysněné, pomatené směřování.) Ostatně pošetilá touha po této roli byla jedním z důvodů pro první ruskou okupaci a anexi Krymu Kateřinou Velikou.
Rusko vždy trpělo a stále trpí představou, že je stvořeno pro vůdčí roli. Co mu chybí na kvalitativní úrovni, dohání kvantitou, bezohledností, prohnaností a nespornou obětavostí svých občanů v okamžicích, kdy se to od nich vyžaduje. O tom, že by si toto sebeobětování velmi často zasloužilo důvodů a cílů vznešenějších či alespoň prostě lidsky slušných, není pochyb.
Jinak tzv. všeslovanská vzájemnost je vskutku historicky více méně šaškárna. Kdyby to nebyla mnohokrát tragédie. Slovansko-slovanské vztahy jsou často kruté. Ona společná rasová krev byla mnohdy určena k tomu, aby se v ní Slované navzájem brodili. Připomeňme například „kotel“ rusko-ukrajinsko-polského dotyku. Pokud si v této oblasti byli Slované něčím vzájemní, tak jenom vzájemnou nenávistí a pak společným militantním antisemitismem. Jinak si připomeňme třeba Tarase Bulbu. Věru se Slované se Slovany příliš nemazali. Také například „srdečné“ vztahy srbsko-chorvatské v průběhu druhé světové války jistě měly svoje hlubší příčiny a zdůvodnění. Takových všelijakých „vzájemností“ by se mezi Slovany našlo. To, že si Slované z východu s chutí zastříleli do našeho slovanského Národního muzea, to je ve srovnání s všelijakými Katyněmi jenom taková lapálie.
Občasné zdejší zatím nenápadné, ale stále hlasitější volání po jakémsi slovanském bratření v režii Ruska je buď idiotstvím, nebo čistou vlastizradou. Kdo se takovými plány zanáší, činí tak, řečeno s klasikem „buď z blbosti, nebo za cizí peníze“. Ochromit vztah k Západu a přimknout se k Moskvě, to není zdaleka tak fantasmagorická představa, jak vypadá. Může se to povést z neděle na pondělí. A nejsou k tomu nutné Putinovy tanky. Politik je levnější než vrtule do jednoho bojového Suchoje. A mezi českou politickou elitou je, zdá se, hodně takových, co by klidně vzlétli v ruské letce. Jen kdyby jim za to něco „přistálo“. Materiální podpora nebo moc.
Narušit vztahy vůči EU, vyvolat referendum a ještě víc zpracovat už tak dost prefabrikovaný obecný názor na Brusel zvlášť a Západ vůbec, by nečinilo propagandě velký problém. Zvlášť, kdyby byla řízena ruskými odborníky v této oblasti (jak se ostatně zřetelně děje už nyní). Jsou v oboru „blbnutí lidských hlav“ machry na slovo vzatými. Již tradičně. Však se rozhlédněme: sotva jsme se před osmadvaceti lety jakž takž vymanili z totální a totalitní zmanipulovanosti Kremlem, už to s námi Moskva v rámci „hybridní války“ hraje znovu. A zase jí to ulice žere a žere, až se z toho nadýmá.
Když už byl zmíněn Karel Havlíček Borovský coby muž osvícený a rozumný; připomněl bych rád ještě jednoho vizionáře, který se málokdy zmýlil: George Orwella. V roce 1947 zveřejnil v časopise Tribune svoji velmi jasnozřivou představu sjednocené Evropy. Upozornil i na její potenciální nepřátele. Jako největší a nejzarputilejší jmenoval Rusko. Důvod prostý: Moskva nesnese, aby existovalo něco spojeného, co by nedirigovala, čemu by nevelela, co by netáhlo její loď jako povolžští burlaci.
Orwellova proroctví, jak známo, jsou naléhavá.
Pokud se podaří rozvrátit nebo alespoň okleštit Evropskou unii s jejími západními kořeny, lze očekávat, že v budoucnu se my, Češi, dočkáme jiného svazku. Naše geografické vymezení a podivná pseudostředoevropská, ve skutečnosti, bohužel, jak se stále více zdá, většinově duchovně a společensky východní orientace a myšlení nás zavanou zpět pod kuratelu Moskvy. Taková hezká Slovanská unie by toho mohla být. V čele se spasitelským Kremlem. Nevím, jak kdo, ale o takové spasení opravdu upřímně nestojím.