Že potřebujeme klid na práci jsem poprvé slyšel na televizní obrazovce velmi naléhavě z úst významné celebrity. V Palachově týdnu 1989. Tehdy jsem se naučil rozlišovat mezi celebritami a umělci. Celebrity žádaly „klid na práci“, umělci podepisovali petice za propuštění Václava Havla, Několik vět a výzvu k osvobození redaktorů Lidových novin. Je to, pravda, rozlišení velmi zjednodušující, ale dramatické okamžiky vyžadují simplifikaci; přílišné mudrování zpomaluje akci.
Nepatřím právě k vítačům s otevřenou náručí. Už moje babička říkala, že čeho je moc, toho je příliš. Ale také, protože byla křesťanka, a to poctivě praktikující i v žánru milosrdenství, jistě by se v dnešním stěhování národů držela Ježíšovy tradice. Nezvedala by starozákonní plamenný meč na každé čmouďátko. Byla to hodná ženská.
Pravda, už jsem si zvykl, že naše doba je poněkud zmatená. Vyznat se v tom, co se kolem nás děje, je často velmi, velmi náročné. Příliš často se nám tvrdí, a to i z míst nejvyšších, od samého nájemníka exkluzivní adresy Hrad I, nádvoří č. p. 1, Hradčany, PSČ 119 08, Praha 1, (ba odtamtud až chronicky), že černé kolečko je bílý čtvereček. A namítne-li kdo, že tomu tak není, dozví se v půvabném a úderném dialogu na televizi Barrandov či někde na setkání s lidem, že je idiot. A neurazí-li ho přímo „kovář z Hradu“, učiní tak nějaký z poslušných a vstřícných „kovaříčků“.