Občas mě napadne: je to jako štafeta. Sice: pokaždé jiný stadion, jiná dráha, rozdílné dresy, všelijak jinak úsilím vypjatá a námahou zdrcená těla, počasí je taky jiné, i diváci jsou odlišní, také jejich tváře i tváře běžců, start a cíl na jiných stranách, ba kolíky, obepjaté dlaněmi, jsou různé, ostatně ani ty sevřené pěsti nejsou totožné. Ale přesto je to pořád stejné. Jako zarputilá štafeta.

Když jsem byl malý kluk, zavedl mě tatínek na Prašný most. Ukázal mi nenápadnou pamětní desku a vyprávěl o štábním kapitánovi Václavu Morávkovi, který tu v březnu 1942 padl; taky o podplukovníku Josefu Balabánovi a podplukovníku Josefu Mašínovi. Říkali si Tři králové. Jejich odboj proti německým okupantům byl statečný a účinný a jeho svéráz by zasloužil hollywoodský film, kdyby je v Hollywoodu znali. Neznali jsme tehdy Tři krále ani my. Škola a společnost tyto muže velmi po bolševicku vymazala z dějin; nepatřili do správného, komunistického odporu. Vzpomínám, že když jsem spolužákům vyprávěl to, co jsem slyšel od tatínka, působil jsem jako věrozvěst.

Podobně to bylo s atentátem na Reinharda Heydricha. Tehdejší ideologové, vychovatelé a historici se sice nemohli tvářit, že nebyl, a tak tu událost alespoň všemožně zlehčili, zrelativizovali, zpochybnili.

Já však dostal od tatínka zprávu, že to byl čin nejhrdinštější z hrdinských. A tatínek byl pro mě nejvěrohodnější z věrohodných.

Potom ke mně tatínek doběhl ještě s jednou štafetou. Řekl mi, když už jsem tomu dokázal rozumět: „To, jak jsme se chovali po válce k poraženým Němcům, bylo hanebné.“

Pár let na to tatínkovo unavené (byť ještě dost mladé) srdce dovyprávělo.

Za čas, 16. ledna 1969 se zapálil a 19. ledna umřel Jan Palach.

Největší ze statečných činů, které mě v mém životě tak blízko potkaly.

Mé dceři byl rok, když estébáci (poté, co brutálním vydíráním -- pokud rodina nekývne, pohodí Palachovy ostatky někam do hromadného pohřebiště -- přinutili Janovu maminku k souhlasu) zhanobili Palachův hrob na Olšanech; přiopilí dvěma láhvemi koňaku, které si pečlivě proúčtovali, vykopali jeho tělo, spálili a popel odvezli do rodinné hrobky ve Všetatech. Už před tím odstranili, rozřezali a roztavili bronzovou náhrobní desku od sochaře Olbrama Zoubka.

Štvaly je ty stovky svíček, které u Palachova hrobu hořely stále, den, co den. O výročí jeho činu mnohonásobně.

Na hrob dali náhrobek s nejspíš fiktivním jménem Marie Jedličková. V prvních letech se ve dnech Palachova výročí kolem hrobu toulaly podivné existence v civilu. Však, bodejť by ne, chtěli vidět lidi, kteří, Jedličková, nejedličková, stále přinášejí svíčky a neochvějně je zapalují. Ty svíčky hořely za Palacha a za zlomený národ, který on chtěl povzbudit.

Je to v člověku jako zarputilá štafeta.

Když dcera Klára rozum vzala, vzali jsme ji s manželkou Danielou o Dušičkách na Olšany ke hrobům dědečků, babiček a všech možných dalších předků a příbuzných. Nakonec jsme ji přivedli k hrobu Jana Palacha a vyprávěli jí o něm. I o tom, proč je na hrobě jméno jakési (asi neexistující) paní Jedličkové. A nechali jsme Klárku připálit kahánek od těch ostatních hořících a postavit jej do záhonu všech tam rozsvícených plamínků.

Pokaždé jiný stadion, jiná dráha, rozdílné dresy, všelijak jinak úsilím vypjatá a námahou zdrcená těla, počasí je taky jiné, i diváci jsou odlišní, jejich tváře i tváře běžců, start a cíl na jiných stranách, ba kolíky, obepjaté dlaněmi, jsou různé, ostatně ani ty sevřené pěsti nejsou totožné. Ale přesto je to pořád stejné.

Jako s tatínkem tenkrát u desky štábního kapitána Václava Morávka.

Klára se postupně naučila chodit po světě i na Olšany sama. Nikdy, když tam přišla; až dosud; nezapomene položit svůj ohýnek k Palachovu hrobu. A předala to i mé vnučce. Máme to doma tak udělané.

V lednu 1969 v Československé televizi řekl Václav Havel: „Smrt Jana Palacha chápu jako varování před morální sebevraždou nás všech.“

Štafeta.

Mluví se teď hodně o hodnotách. A až udivuje, kdo všechno si to slovo bere do huby, a co jím pojmenovává. Zajdu letos zase k Palachovu hrobu. Zapálím svíčku a řeknu si: „Nechte si ty vaše hodnoty. Já mám svoje. Víte, to je ta štafeta.“ Pak vyjedu na Prašný most a podívám se, jak tam po rekonstrukci uložili desku štábního kapitána Václava Morávka.

(věnováno Jiřímu Sozanskému za jeho knížku Rok zlomu o tom „našem“ roce 1969 a za všechna jeho díla, za nimiž vidím štafetu)