Na Jadranu sežral žralok českou učitelku. Je to prastará historka, poprvé ji otiskly snad Lidové noviny někdy v roce 1907. V létě nebylo o čem psát, říká se tomu okurková sezóna. Okurky dozrávaly a novináři neměli do čeho píchnout. Vymyslel si tedy kterýsi bulvární pisálek příběh nebohé české kantorky, napadené a zkonzumované krvežíznivou parybou ve vlnách Jaderského moře. Žraloci tak potom činili více méně periodicky. Co rok, to přežvýkaná učitelka.

Obávám se, že současná periodicita sežraných učitelek (a i učitelů) má mnohem méně prodlev. Sotva se vrhají mladí žraloci na své oběti jenom jednou do roka a pouze na jenom místě. Jejich loviště jsou velmi rozměrná. Čas (krom prázdnin) téměř nekonečný. A oběti krvácejí. Čímž lákají další příslušníky žraločí smečky.

Lžou ti, kdož tvrdí, že tomu tak dříve nebývalo. Byl jsem svědkem (a obávám se, že občas i jsem přiložil polínko, abych před třídou neztratil tvář) rozdrcení duše učitelky R. Prožila si peklo na zemi, včetně sázky žáka J. L. (z něhož později oproti všem očekáváním vyrostl slušný a vyrovnaný člověk, ba dalo by se říci, že řádný měšťanosta), že jí vystřelí štětinovou pistolí zn. Lov2 křídu z ruky. Teror skončil zásahem třídního, tělocvikáře, chemikáře, učitele hudební výchovy J. S., který si občas přivydělával k hubenému pedagogickému výdělku hrou na harmoniku v nočních podnicích. To se učitelka R. ve třídě doslova rozsypala, protože jí spolužák P. E. řekl do očí, že je kráva, a ona uprchla, aby se ze svého trápení ve sborovně vyplakala. Akční učitel J. S. poté řešil případ v kabinetu chemie metodou soudce Roye Beana, exekutora trestů pro zločince z Divokého západu.

Až na ten závěr, všechno, včetně dramatického zhroucení (naštěstí bez krajně tragického konce, ale nemocná byla dlouho) paní (soudružky) učitelky R., jako by z oka vypadlo současné „kauze Malešice-Třebešín“. Pokud někdo potřebuje vročení této události v socialistickém školství, psal se školní rok 1961/62. Poté jsem odcházel na střední školu.

Přesto souhlasím s tím, že doba má na bujení takových pro školství maligních příběhů významný vliv. Postavení učitele dnes ztrácí z mnoha důvodů stabilitu. Autoritu musí doslova vysávat pouze z vlastních zdrojů. Nemá nikde skutečnou oporu. Dovolí-li si přitvrdit, stává se veřejným nepřítelem, který nezvládl situaci proti holubičím žákům. Jeho postavení v ringu školského systému není právě na férovku. Podmínky pro žraloky-pubescentní grázly jsou neskonale výhodnější. Jako by se škola měnila v jejich moře, v němž mohou cvakat zuby na všechny strany, zatímco kantor je v roli vetřelce a kořisti. Potápěče s omezeným množstvím kyslíku. Navíc se svázanýma rukama. Pořád voláme po tom, že učitel by měl mít autoritu. Necháváme ho na to samotného. Ani rodiče jeho žáků, ani společnost učitelskou autoritu nepodporuje. Ba, když ji některý z kantorů v „džungli před tabulí“ v té věčné „školní válce“ projeví, dělají všichni všechno pro to, aby ho podrazili.

Připočtěte si, prosím, sociální postavení kantora. Vůči některým ze svých svěřenců je v roli, připomínající „učitelského spomocníka“ z obrozeneckých románů. Roztrhané boty a záplatované lokty to už sice nejsou, ale rozhodně si nemůže dovolit kupříkladu „míru všech věcí“ – mobil – v takové kvalitě jako mnozí jeho žáci. Ani značkové oblečení podstatnou část našeho národního učitelského sboru dozajista nezdobí. Do vyučování jezdí začasté „mastnou tyčí“, jak se teď také důstojně nazývá městská hromadná doprava. Sociální nůžky tlačí kantory čím dál víc na stranu „chudší“ čepele, řada „Husákových dětí“, dnešních rodičů, sála s mateřským mlékem a otcovským pivem socialistický slogan: „Kdo nekrade, okrádá rodinu!“. Následně přijala Klausův bezbřehý neomalený trh, v němž nelze rozeznat špinavých peněz, co bychom se tedy jejich existencí a zločinností zabývali. Pro tuto společenskou skupinu je nemajetnost společenskou diskvalifikací. A jediná morálka jsou přece prachy. Dávají to otevřeně najevo před svými dětmi a stávají se tak zdatnými chovateli žraloků, lovících pedagogy.

Vsadím dolar proti bobu, že v případě konfliktu ve škole není ojedinělé, když pokrokový rodič situaci okomentuje slovy: „Co si vyskakujou, tu jejich školu bych si koupil i s kantory a ředitelem.“ A coby vtipný dovětek dodá: „I se školníkem!“ Poté s bodrým smíchem všemocného odchází z domova na návštěvu ústavu s přesvědčením, že to snadno srovná, protože se z něj a jeho peněz podělají. Což nezřídka podělají. A malý žralok doma povyroste.

V očích mnoha rodičů, kteří dávají přednost „demokratické“ výchově, neboť si ji pletou s pohodlnější, je viníkem vždy škola, protože ten či ta „jejich“ je přece „jejich“. Vyrůstal jsem v domácím laskavém prostředí, ale ke každému školnímu průšvihu jsem měl vztah jako příslovečný čert ke kříži. Věděl jsem, že láskyplnost se oznámením ze školy změní v cosi velmi odlišného (byť jistě také myšleného s láskou, byť projev té rodičovské milostnosti byl tvrdý.). Sotva jsem mohl předpokládat, že rodiče budou zjišťovat, zda na mě nebyl učitel drzý a nenarušil můj křehký duchovní obal.

A navíc: současný „lid“ se opět radostně vrací k „proletářskému“ přesvědčení, že intelektuálové jsou banda příživníků, která žije na úkor ostatních, těch tzv. „obyčejných“ či „normálních“. Společnosti vzdělanci nic nepřinášejí, zvlášť ti humanitní. Jenom kecy, kecy, kecy. Kecy. Slovo „Inteligent“ se opět stalo nadávkou. Jako za komunistických časů. Podporují, ba vyvolávají tuto náladu politici, od Miloše Zemana z Hradu směrem dolů. Padá prezidentské lejno, padá, a společnost tou nenávistí už páchne. Lze očekávat, že dříve či později odněkud zazní parafráze nacistického či fašistického: „Když slyším slovo inteligence, sahám po pistoli!“

Nebohý učitel je v našem veřejném prostoru ve zvláštním postavení: příjmy proletář, uvažováním inteligent. Myslící socka. Strašlivé to stvoření. K čemu jinému, než aby si na něm dospívající žraloci zkoušeli intenzitu svého stisku a občas některého sežrali.