Debata okolo Mezinárodního dne studenstva a jeho navracení do společenství svátků byla věru groteskní. Ten svátek vznikl na základě inciativy pěti studentů-vojáků ve Velké Británii. Deklarovali jej v londýnské Cox Halle. Byl míněn jako svátek studentský. Studenti většinou stávají v čele, jde-li z tlustého do tenkých. Přinejmenším jsou první biti. Třeba v únoru 1948 v pražském podhradí. Či na Národní třídě 1989. Na náměstí Tchien-an-men Kuang čchang v Pekingu. V Paříži, v Německu i jinde v západní Evropě a v USA v konci šedesátých let… V některých případech není jen bití, ale i zabíjení.

Tedy z hlav a srdcí pěti vlastenců, studentů-vojáků vzešel ten den. Chtěli udržet v paměti lidstva statečné vystoupení 28. října 1939 proti německé okupaci, zavraždění studenta Jana Opletala (a dělníka Václava Sedláčka, nezapomínejme, prosím, na něj) a kruté persekuce nacistického okupačního režimu vůči českým vysokoškolským studentům A svět jejich výzvu přijal.

Při pohledu na poslaneckou tragikomedii, která se okolo tohoto svátku nyní rozpoutala, nevěříte vlastním očím a uším, co všechno si leckdo bez elementárního pocitu studu dopřeje. Zdálo se, že loňské albertovské zhanobení byl vrchol. Ale ne, s tím dnem už si každý dělá, co chce. Jako s hadrem, jímž lze vyčistit vlastní svědomí, či svědomí partaje. Jakoby se navracela doba mezi rokem 1948 a 1989, v níž každý, kdo otevřel oficiální učebnici dějepisu, zatajil dech, jak historie, vymknuta z kloubů, kvílela. Vnímáte-li navíc panoptikum okolo studentského svátku skrze osud člověka, promiňte, nemám rád silná slova, ale někdy… chce se zvracet.

O jednom moravském gentlemanovi
Povím vám příběh: do roku 1990 jsem pracoval coby referent bez nároku na postup v Ústavu zdravotní výchovy. Potkal jsem tam řadu bezvadných lidí. Také bez nároku na postup, ale více méně za větrem. Když si zrovna nevyšli někam, kde fouká, což občas napadne skoro každého.

Jmenoval se Čeněk Adamec. Komerční inženýr. Když jsem do ústavu přišel, už to byl skoro šedesátník. Pro mě starý pán. Za zády jsme mu říkali Čenda, ale měli jsme ho ve velké úctě. Zvlášť, když jsme se dozvídali jeho minulost, po kouscích, po úštipcích; nebyl, co se týče starých časů příliš sdílný, trvalo dlouho, než se otevřel; právě tak, jak umírněně se smál. Vůbec, byť z Ivančic, a Moravák duší i tělem, velice držel na britské gentlemanské manýry i saka. Kupříkladu ho pohoršovalo, že američtí vojáci ve druhé světové válce zhusta svým důstojníkům tykali. To by ve vojsku Spojeného království přece nebylo možné. Byť coby bojovníky Američany ctil.

Už během událostí okolo smrti Jana Opletala byl Čenda spoluorganizátorem studentského odbojového kroužku. Brzo na to odešel do Francie, kde vstoupil do armády. Po blitzkriegu via Paříž byl evakuován do Velké Británie. Až do konce války sloužil v dělostřelecké baterii.

Současně studoval sociální vědy, zejména výzkumy veřejného mínění, navázal kontakt a později přátelství s průkopníkem tohoto oboru, Američanem George Gallupem. Hned po válce stál ing. Čeněk Adamec u základů našeho Ústavu pro výzkum veřejného mínění. S brilantní přesnosti předpověděl institut výsledek voleb v roce 1946. Největší chyba nastala u sociálních demokratů – 0,9%!

Přišel únor 1948. Pozor: jsme ještě před tím proslulým pětadvacátým, na který jsou komunisté tak pyšní, že se k němu opětovně hlásí. Přidejme jim kytičku-hanebničku, kterou si mohou strčit při oslavách za klobouk: v Ústavu pro výzkum veřejného mínění sumarizovali tenkrát lednové předvolební výsledky. Vše napovídalo tomu, že komunistům pšenka nepokvete zdaleka tolik, jako před dvěma lety; lidé už je prokoukli. Do ústavu tedy přišli příslušníci SNB z rezortu komunisty Václava Noska a nějací pánové v civilu, možná tu podupávali také poradci z NKVD, kteří u nás tehdy poletovali jako hladové masařky.

Ta sebranka ukradla všechny výzkumné protokoly a nákladním autem je odvezla někam k bolševickému čertu. Tak už se, bohužel, nikdy přesně nedozvíme, jak by dopadly volby 1948, kdyby se nekonaly pod puškami Lidových milicí.

Čenda Adamec dostal padáka.

Ústav byl zrušen.

Však bylo zrušeno i veřejné mínění ve své podstatě a pestrosti. Nač zkoumat cosi, co bylo jednotné, poslušné, sovětsko-komunistické. Sociální vědy dostaly na frak. Komunisté v tom čase byli vědátorskými hrdinnými úderníky: nebáli se nazvat i takové vědní obory jako genetika a kybernetika buržoasními pavědami. Nesmělo se o nich veřejně mluvit (v dobrém, nadávat jim bylo povoleno), natož je učit a se je učit.

Při uvolnění v konci 60. let se opět objevila myšlenka zabývat se veřejným míněním. Čenda Adamec nebyl nikdy komunista, ono to s ním vůbec nešlo dohromady, při jeho slušnosti a pevnosti a hlavně moudrosti, nepřistoupil by ani na teorii „živnostenské knížky“, jak se často legitimaci KSČ říkalo. Nemohl být tedy ani během „pražského jara“ oficiálním ředitelem. Byl ovšem, jak říkali pamětníci, pro instituci, zabývající se veřejným míněním, mozkem i srdcem.

Pak přišla zase odpudivá sebranka. Nejprve Sověti v čele poddané a podřízené Varšavské smlouvy. A pak, po Poučení z krizového vývoje, banda Jich. Kolaborantů, souhlasících s okupací své vlasti.

Čenda Adamec dostal padáka.

Ústav nebyl zrušen. Pokrok.

Ale výzkumy veřejného mínění přešly do železných paží spolehlivých soudruhů, nebyly zásadně zveřejňovány. Proč mají lidé vědět, jak vypadají společenské názory?! Lépe a jasněji jim to, co si ukázněně myslí, či si mají myslet, přece řekneme My, strana a vláda. Výsledky tajných průzkumů sloužily zejména tomu, aby komunisté lépe a pevněji drželi veřejné mínění u úst. Bylo třeba zajistit devětadevadesátiprocentní účast i podporu KSČ a Národní fronty ve volbách; též mávání a skandování během prvomájových předpodělaných průvodů. Také podpisy všelijakých petic proti ztroskotancům a samozvancům.

Jak ukradli Mezinárodní den studentstva
Když na Ně spadla symbolická klec, po roce 1989, byl ing. Čeněk Adamec požádán, aby znovu stál při vzniku svobodného výzkumu zdejšího veřejného mínění. Bylo mu už třiasedmdesát, ale alespoň na čas to vzal.

Proč ten příběh vyprávím?

Protože ing. Čeněk Adamec, Čenda, byl jedním z těch pěti, kteří v Anglii přišli s myšlenkou (a prosadili ji), aby se 17. listopad stal Mezinárodním dnem studentstva. Klobouk dolů před dějinami, že to byl opět 17. listopad, padesát let po Opletalovi se Sedláčkem, který mu dal životní zadostiučinění, uznání a prostor, jež mu komunisté zarputile upírali.

Nevím, co by dnes Čenda říkal těm podivným hrátkám okolo svátku, který spolunavrhoval a spoluprosazoval. Nejspíš by si musel zacpat uši před kvílením historie, z klubů vymknuté. Komunisté nestoudně považují návrat tohoto svátku za svoje vítězství. Měli by ovšem otevřeně přiznat, že s událostmi roku 1939 neměli až na výjimky nic společného. To by jim tenkrát Kominterna dala, pořádat demonstrace proti spojenci, Třetí říši! KSČ (v Protektorátu v ilegalitě) nebyla v té době ničím jiným než jednou z podřízených sekcí organizace, sídlící v Moskvě a chystající se rozdělit si s Hitlerem Evropu. Najdeme-li v komunistických Haló novinách titulek, že je třeba připomínat události z roku 1939, nuže, nabídka: v srpnu Molotov-Ribbentropův pakt, v září porcování Polska. Josif Vissarionovič a Adolf; dva kumpáni. K zavraždění Jana Opletala a Václava Sedláčka by Stalin Vůdci nejspíš poblahopřál, kdyby pouze dva mrtví nebyli pod jeho rozlišovací schopnosti.

V každém případě v období 1939 – červen 1941 měli komunisté svým centrem odboj zakázán (klobouk dolů před těmi, kteří zákaz odmítli a za svou zem byli ochotni i v té době položit život), coby vlastenci zaujímali z rozhodnutí Moskvy neplnohodnotné postavení. Byli střídavě kremelskými lokaji (když bylo třeba posluhovat) a žoldáky (když bylo nutno bojovat). Nikdy nesloužili především své vlasti, ale v potu tváře Sovětskému svazu. Razítko na to dala většina z nich po srpnu 1968. Pozoruhodné je, že mnozí to dělají dodnes, byť Rusko už dávno není komunistické. Je to asi nějaká infekce, ani ne ideologie.

Po roce 1945 komunisté Mezinárodní den studenstva ukradli. Uměli to vždycky dokonale, jak pouliční gangsteři. Takhle uloupili i dělnické hnutí, dokonce i slova, starobylá, vážená a úctyhodná, například práce, solidarita a soudruh.

Po válce spontánně vznikla organizace Mezinárodní svaz studentstva. Než se ostatní stačili vzpamatovat, ovládali ji komunisté a „marxisticko-leninská“ ideologie. Například její československá pobočka plnila stejnou úlohu jako KSČ: sloužit Moskvě oddaně, otrocky do roztrhání kdyby jen vlastního těla, budiž, každého věc, ale až po devastaci vlastní země, vlastního národa. Jediným posláním MSS bylo šířit mezi vysokoškoláky zejména ze zemí „třetího světa“ sovětskou propagandu a podporovat kremelské zájmy. S étosem Mezinárodního dne studentstva neměli pranic společného. Nejvýš jej využili pro slavnosti a žranice; mnoha juniorům KSČ zajistil plná korýtka.

Jsa pamětníkem, musím dosvědčit, že slušný student o tu organizaci ani neopřel kolo. Mezinárodní den studenstva jsme kdesi v pozadí srdce a paměti ctili, nikoliv ale, když si jej bral do nevymáchaných úst některý z „mezinárodních studentů“ či papaláš ze strany s vedoucí úlohou. Což dosvědčil i 17. listopad 1989. Studenti na Albertov přišli a na Národní třídu došli ve jménu svobody (nejen studentské); proti Nim, což byli taky oni „mezinárodní studenti“.

Vraťte Čendovi, co je Čendovo
Abych nezapomněl na Čendu: párkrát vyprávěl o pochodu studentů v únoru 1948 na Hrad k prezidentu Edvardu Benešovi. Byla to jediná velká demonstrace odporu (zase jako vždycky studenti nesli kůži na trh) vůči komunistickému puči. Kalvárii Nerudovou ulicí, zakončenou střetem s SNB (postřelený student ČVUT Josef Řehounek), považoval ing. Čeněk Adamec za naplnění tradice svátku, na jehož vzniku se podílel. To bylo pro něj poselství Jana Opletala. Potvrzení inciativy, jež vrcholila v Cox Halle vyhlášením svátku studentů. Vždyť i v únoru 1948 skandovali pochodující studenti heslo: „17. listopad!“

A pak samozřejmě ctil Čenda onen sedmnáctý osmdesát devět, který mu vrátil odpovídající práci a postavení. Důstojnost mu vracet nemusel. Komunisti byli slabí na to, aby mu ji vzali. Měl jí sám tolik, že by ji oni všichni dohromady neunesli. Od roku 1989 byl ten den zase jeho svátkem. Vím to. Řekl mi to. To, jak se s tím svátkem zacházelo mezi rokem 1948 a 1989, byla pro něj křivohubá, bastardní komedie o ukradeném dnu. On jej vytvořil a věděl, že Jim nepatří.

Pro mě bude mít 17. listopad vždycky tvář Čendy Adamce. A byl bych rád, kdyby ti, kteří s tím svátkem nyní zase tolik hauzírují, vzpomněli, ale nahlas, že dlouhou bolševickou dobu nechodili novináři za Čendou, jenž za ten svátek bojoval a v jehož jménu bojoval, ale za jakýmisi chlápky, kteří si z toho dne učinili dobré bydlo a politický kompost, a zcela převrátili jeho význam a odkaz. A Čendovi otrávili život a ničili dílo, které se tu snažil zanechat.

Nejdřív od nich Mezinárodní den studenstva veřejně očistěte, důkladně vyzmizíkujte, pak se až po pás pokloňte památce ing. Čeňka Adamce. Pokorně se mu omluvte. Potom snad přestane při jednání parlamentu historie, vymknuta z kloubů, kvílet. Pak možná získáme právo ten svátek připomínat.

Takhle se jaksi zdá, milí zákonodárci, jako byste se na zlodějině minulého režimu vůči svátku studentů podíleli. Jako byste v ní pokračovali.