Už příliš nevěřím názorům těch, „kteří se v tom vyznají“, že internetové diskuse jsou jenom jakousi pouhou „špinavou pěnou“ nad klidným proudem seriózního většinového mínění. Internet už příliš rasantně vstoupil do citu i rozumu veřejného prostoru. Navíc s onou „špinavou pěnou“ dosti často korespondují i průzkumy veřejného mínění. A nikoliv jako důkaz, ale rozhodně jako indicii mohu uvést, že názory z těchto diskusí jsou často velmi podobné těm, které zaslechnete v hospodě, v tramvaji nebo ve frontě u pokladny Alberta, Billy či Lidla.

Proto jsem se trochu ošíval, když jsem si pročítal některé diskuse na sportovních(!) stránkách po zápase mistrovství Evropy ve fotbale. Dost diskutujících se nezabývalo hrou v míč kopaný, ale barvou pleti většiny francouzských hráčů. Nebavili se o krásném gólu Dimitri Payeta, ale o čistotě rasy. Jako by nešlo o fotbalové informace, ale o proslulý der Sturmer Julia Streichera. V debatě se objevil i názor, že kdyby bylo v našem národním týmu tolik „nebílých“, přišel by jistě o hodně fanoušků. (Pro spravedlnost: někteří diskutující tyto „rasové fans“ dosti důrazně poslali kamsi.)

Inu, Francouzi tu černo-bílou vyhraněnost asi tak neberou. Však to také od některých roduvěrně českých diskutujících schytali. Zajímavé je, jak se převaha hráčů tmavé barvy pleti dává do souvislosti s někdejší koloniální politikou některých států. Tvrzení je to na první pohled se nabízející, ovšem při bližším a hlubším ohledání také povrchní a banální. Kupříkladu o reprezentačním týmu Německa nelze hovořit jako o zcela „čistokrevně“ bělošském (kupř. Boateng, Özil, Khedira či prý hvězda budoucnosti Sané), a přitom německé kolonizátorství nebylo nijak masivní. Vždyť dokonce kdysi se u nás vyučovala scestná teorie, že touha po koloniích byla důvodem podílu vilémovského Německa na vypuknutí 1. světové války.

Tedy už i někteří fotbaloví fandové, o nichž by se dalo předpokládat, že je bude zajímat především kouzlo hry, nehodnotí „jak se to hraje“, ale „kdo to hraje“. Bohužel tito zachránci bílé rasy musejí v mnoha sportech přiznat, že prostě „bílí muži neumějí skákat“. Alespoň ne tak dobře jako ti černí. Jistě by Francie postavila sněhobílý tým, kdyby byl lepší, než je ten černočerný. Jiní mají zase mančafty jaksi mourovaté. A dá-li takové mužstvo gól, objímají se světlí s tmavými bez ohledu na to, že dle názoru některých przní rasu. Čímž nevylučuji, že může z důvodů barvy kůže či pro náboženské vyznání dojít v mužstvu nebo ženstvu i ke sporům. Takoví jsme holt my, lidé, bílí i černí. Hnědí. Žlutí. Možná že i nedávno objevení krymští „zelení mužíčci“ jsou tací.

Víte, mně je to jedno, kdo reprezentuje mou vlast. Reprezentuje-li ji dobře a s vůlí získat pro ni co nejvíc, nechť je třeba fialový. Mně je i fuk, kdo v mé zemi bydlí. Když ctí její zákony, respektuje místní zvyky a platí řádně daně, může mít jakýkoliv odstín, modlit se ke kterémukoliv Bohu, tančit jaké chce tance, jíst, co mu chutná, pít nebo abstinovat, ba ať si i kouří marjánku…

Nejsem si ovšem jist, zda to může fungovat v masovém měřítku prolínání kultur; co to udělá, změní-li se svět v jakýsi tyglík. Vyvineme se v něm všichni konečně v „homo sapiens“, když adjektivum „rozumný“ nebude jenom obraz, nýbrž reálná vlastnost? Nebo naopak: jako nakaženi vzteklinou se v tom horoucím kotli do sebe navzájem zakousneme? Či konečně, neuvaříme se v tom promísení namísto do mnohobarevného lákavého pokrmu sta vůní na beztvarou kaši bez barvy a bez zápachu…? To kdybych věděl, aspiroval bych na Nobelovy ceny všech oborů alespoň sto let dopředu. Ale to je debata na jiné téma.

Zásadně při definici občanství, a ba ani vlastenectví, nejsem zastáncem pokrevenství, ale přihlášení se. Paul Pogba, vynikající francouzský fotbalista, jeden z těch temných, si nechal od svého osobního frizéra do vlasů vyholit galského kohouta, znak Francie. Je to sice pakárna, ale připadá mi to vkusnější, než heslo: „Kdo neskáče, není Čech!“ za jehož skandování stateční vlastenečtí fandové zmlátí cikána buď za to, že neskákal, a tudíž se vlastenecky nepřihlásil, nebo skákal, na což neměl právo, protože žádným Čechem není.

Nechápu, proč bych neměl fandit týmu, který netvoří bílí kluci. To mi víc nejde do hlavy, jak to, že moje země, která o sobě zarputile tvrdí, že není ani za mák rasistická či xenofobní, že se jenom bojí (mimochodem, toto prohlášení, které často zazní i z úst politiků či je argumentem v publicistických úvahách, je pozoruhodným protimluvem – podle slovníku cizích slov je xenofobie odporem, nepřátelstvím, strachem, nedůvěrou vůči všemu cizímu), klidně už desetiletí přehlíží, jak fotbaloví fanoušci Sparty skandují: „Jude Slavia!“ Zní to jak pokřik Hitlerjugend. A z toho nikdo strach nemá. Nejspíš pro to, že to pro zdejší populaci není nic cizího, neznámého, naopak, ví dobře, o co jde, ale je jí to jedno. Což mi připadá neskonale nebezpečnější, než když za Francii nastoupí černoši.

V této souvislosti: pozor na Antoine Griezmanna! Sice je to skvělý fotbalista (byť mu zápas Rumuny zrovna nevyšel), ale to jméno, to jméno… Zdali on to není Žid. Ba dokonce Chazar. A jestli ten kluk chazarská zpovzdálí nenápadně mazaně neřídí černé kluky proti bílým klukům. A chazarsko-židovská mafie na tom jako vždycky vydělá!

P. S. Když jsem dopsal až sem, považujíc poslední řádek za dosti úderný v boji za čistou rasu, vydal jsem se do světa. Až se vrátím, zkoriguji a pošlu, říkal jsem si.

Ale v tom světě zažil jsem příběh, o který se musím podělit. Na stanici tramvaje Flora stály dvě dámy. Poněkud značně nad střední věk, leč nicméně: udržované, až elegantní, dle mluvy (poněkud hlasitější, ale vezmi to čert!) i vcelku kultivované. Přistoupilo k nim děvče a optalo se, kudy že na Žižkov. Kamsi k Ohradě. Jedna z dam, zřetelně znalá místopisu, podala dívce přesný popis cesty. Načež slečna typicky pubertálně zavřískla: „Lucille!“ Odkudsi se vynořila mladičká, velmi krásná černoška, či -- abych byl korektní – Čechoafričanka a přidala se ke své kamarádce. Povídala si s ní stejnou češtinou, jakou jsme se na refýži honosili i my ostatní. Asi nějaké studentky; vypadaly tak, či něco podobného. Slušelo jim to spolu, byť jedna byla černější než černé uhlí a druhá bílá jako vápenice.

Nastoupil jsem pak do vozu elektrické dráhy s oběma udržovanými dámami. A tam ta, která před tím poradila děvčatům kudy kam, řekla (ještě hlasitěji, než před tím mluvila venku, asi abychom její veřejné mínění slyšeli všichni): „Kdybych bývala věděla, že se kamarádí s tou čmoudící (pozoruhodné obohacení českého jazyka o feminimum od mužského rodu „čmoud“, asi dle vzoru „had – hadice“), tak bych jí poslala někam do prdele!“

Taky jenom indicie. Ne důkaz. Ale nebylo mi nijak dobře.