„Jak marná je snaha člověka, když usiluje dodat si vážnosti před těmi, kdož mu nejsou naprosto rovni, ba ani nesnesou srovnání s ním.“ Tento povzdech z knihy-podobenství Guliverovy cesty asi sdílí Andrej Babiš, když se ráno dívá do zrcadla a hodnotí své postavení v politice a ostatně i ve společnosti.

Přeloženo do jeho autentického československého nářečí: „Všeci jsou blbí, všeci kradnú, nikto mi nerozumí, prečo bych se s nima měl rozprávať?!“ To není, prosím, pokus o urážku skrze rodný jazyk. Jsem přesvědčen, že neschopnost naučit se slušně česky, chce-li býti v Čechách pánem, není známkou Babišovy intelektuální nedostačivosti či jeho nedovzdělatelnosti, ale vyjadřuje vicepremiérovo naprosté opovržení lidmi, k nimž mluví a s nimiž mluví. Taková „husákovská arogance“, řekl bych.

A že je mocenskou zpupností nabit, potvrdil ministr financí i nyní. Pokud by měl být v opozici, odchází z politiky, prohlásil. Jednoznačně řečeno: „Mně nejde o demokracii, mně jde o vládu! O moc! Když nebudu panovat, tak se na vás, hlupáci bezvýznamní, vykašlu!“

Parlament je „žvanírna“. Toto „hitlerovské“ přirovnání užívá Babiš opakovaně. Jonathan Swift, tvůrce Gullivera: „Mistr jazyka, jehož mysl překypuje myšlenkami, bude při řeči spíše přemýšlet a vybírat. Ale obyčejný člověk ze sebe sype ustavičně ty samé myšlenky, oděné vždy do těch samých slov.“ Dodejme, že tím na sebe také leccos prozrazuje.

Babiš dozajista mistrem jazyka není. Ani rodného, ani českého. Ale nechce být ani „obyčejným člověkem“. Z toho, co neustále omílá, lehce dovodit, že jako by se hlásil k jakémusi diktátorskému odkazu. Tyranský římský císař Caligula také opovrhoval senátem, senátory a konzuly. Prohlásil dokonce, že by funkci senátora mohl vykonávat jeho oblíbený kůň Incinatus. Babiš by mohl za zákonodárce nabídnout třeba čápy ze svého hnízda. Však by se mnoho nezměnilo; „jeho“ poslanci a senátoři klapou poslušně zobákem tak, jak jim „Šéf“ nařídí.

Je to nyní světová móda. Jakési „jaro autoritářů“. Občas se cosi takového v dějinách objevuje. Většinou to zaschne či shnije. Záleží na tom, zda hodně prší nebo je příliš sucho. Ale nejednou se v historii ukázalo, že počasí je tak akorát. A plevel nesvobody přerostl demokratické záhony, zahlušil kulturní plodiny a radostně a maligně se rozbujel. Navíc občané-zahradníci, zmateni sami sebou, když pleli, vytrhávali užitečné rostlinky, protože ty jim připadaly příliš známé a všední, a plevelu, jež zdál se jim barevný, průbojný a exotický, podhnojovali svou ponížeností. Mysleli si, nebožáci, že tvoří úplně novou zahradu. Pěstovali si úhor. Či spíše hnojiště, na které byli v posledku odhozeni.

Babiš se cítí jako jakýsi Muž Hora -- Gulliver, který navštívil království nedomrlých českých Liluputů, kterým ukáže. A značná část zdejších duševních prcků rejdí okolo jeho škorní, olizuje je a učenlivě se klaní. Když se Babišovi nezadaří, okamžitě fňuká; znovu slova pana Swifta: „Dokud nevyhrávám, samozřejmě naříkám, že jsou karty špatně zamíchány.“ A občané se chystají, jak Babišovi ty karty pěkně znovu rozdají.

Tomáš Garrigue Masaryk kdysi údajně nastolil jakousi lhůtu, po níž by už měla existovat jakás takás jistota, že český národ dokáže žít svobodně a demokraticky. Hitler a Stalin (i jeho kremelští následovníci), Němci a Rusové, nacisté a komunisté z tohoto termínu odkousli podstatnou část. A tak žít svobodně a demokraticky, sami si vládnout, to zatím nedokážeme či alespoň s velkými trampotami.

A tak se může Babiš cítit jako Gulliver v Liliputu. Gigant mezi trpaslíky. (Prosím, berte to jako obraz, ve Swiftově podobenství to bylo jaksi složitější.) Ovšem fakt, že Babiš přerostl této zemi a jejím občanům přes hlavu, je zřejmý. Největší problém ovšem není Babiš, nýbrž ti občané, kteří si myslí, že to, jak na ně Andrej Gulliver nadřazeně shlíží, je v naprostém pořádku. Vítají ho jako zachránce, osvoboditele. Jako Rudou armádu v roce 1945. Bez uvědomění toho, že staré špatné je nahrazováno sice novým, ale také špatným.

Zábavné je, jak česká liliputnost musí mít vždycky něco extra; adorujeme zde Gullivery hned dva. Miloš Zeman má také pocit, že shlíží na přitroublé trpajzlíky, mentální liliputky, jimž lépe velet a poroučet, než s nimi diskutovat. A opět – zakopaný prašivý pes není v Zemanovi, že si to myslí a že se tak chová – ale ve značné části místního obecenstva, jež jej adoruje skutečně z pozic skrčků, navíc ještě klanících se.

Babiš. Zeman. Muž Hora I. Muž Hora II. Který je I. a který II.? V zásadě je to jedno. Zatím to vypadá, že spolu tvoří pohoří. Ale co až dojde na lámání chleba: kdo z nich si ukousne největší krajíc z ústavy a ze zákonů ještě nedávno demokratické země? Protože skutečnost, že to těmto Gulliverům liliputánští voliči dovolí, je více než zřejmá.

Byla dřív slepice nebo vejce? Došel český národ k přesvědčení, že si neumí zvolit své zástupce, že si neumí vládnout, a z toho poznání bezmoci a malosti vzešli tito dva „spásonosní“ Gulliverové? Nebo naopak: Mužové Hory umně přesvědčili občany, že jsou to pouze a jenom oni, kdož je schopen sejmout z lidu veškerou jeho bídu a starosti?

Vždyť přece v případě Gullivera Babiše bylo všechno od začátku zřejmé: prohlásil, že chce zemi vést jako podnik. Tím řekl vše: „Já budu ředitel. Šéf. Náčelník. Velitel. Vůdce. Vy se stanete mými zaměstnanci. Podřízenými. Poddanými. Vojáky. Oddanci.“

Demokratický, politicky vyspělý, sebevědomý, hrdý, odvážný občan na to může říci jediné: „Ne, ne, milý Babiši! Ve svobodné zemi nejsem já tvým podřízeným, ale ty mým! Ty jsi jako zvolenec mým zaměstnancem. Pokud tě tedy zvolím. A když přicházíš jako se svým prvním předvolebním slibem, že ze mě chceš udělat svého podřízeného, tak s mým hlasem nepočítej!“ Ale jak říká starý dobrý moudrý autor Gulliverových cest, Jonathan Swift: „Většina lidí jsou jako špendlíky - hlavičky na nich nejsou to hlavní.“

Stali jsme se tedy zaměstnanci. V Liliputu demokracie. A Vůdce Gulliver nám to dává sežrat. Tedy dva (zatím) Vůdci Gulliverové nám to dávají sežrat.

Mizérie je v tom, že je to většině lidí, zdá se, jedno. Ba že hodně z nich tomu ještě uchváceně tleská.

Jenom pár blouznivců se zarputile hádá, že takhle demokracie nevypadá. Že bychom se měli vzpamatovat. Že necháme-li příliš dlouho bujet gulliverovské politické býlí, rozroste se přes celý náš Liliput, pohltí jej a udusí všechno, co v něm zbylo životného.

O těch si ovšem Andrej Gulliver Babiš (a Miloš Gulliver Zeman samozřejmě také) myslí spolu s několikrát výše uvedeným Swiftem: „Když se na světě objeví opravdový génius, pozná se podle toho, že se proti němu spiknou všichni ťulpasové.“

Hlásím se ke spiknutí ťulpasů a navrhuji vůči našim Gulliverům staré dobré protiheslo z nikoliv liliputské, ale z české klasiky: „Všechny stromy nerostou do nebe, kamaráde. Pýcha předchází pád. Všechna sláva polní tráva. Ikarus si spálil křídla. Člověk by chtěl být gigantem, a je hovno, kamaráde,“ pravil jednoroční dobrovolník Marek k dobrému vojáku Švejkovi. Možná jeho slova dolehnou i ke Gulliverům.