Násobíte-li nekonečnem, vyjde vám nekonečno. Kruh je nekonečný. Pět krát nekonečno je nekonečno. Byť je jeden kruh modrý, druhý černý, třetí červený, čtvrtý žlutý a poslední, pátý, zelený. Austrálie a Oceánie, Afrika, Amerika, Asie a Evropa; pět kruhů nekonečného olympijského pokrytectví.

Rozhodnutí vrchních olympijských bafuňářů ve věci ruského dopingu někdo možná nazve diplomatickým. Je ovšem především pokrytecké. Svrhnout odpovědnost na jednotlivé federace je jaksi takové biblické: „(Pilát) vzal vodu a před zástupem si umyl ruce se slovy: "Nejsem vinen krví tohoto spravedlivého. Hleďte si toho sami." (Matouš, 27. kapitola) Přeložte si: Olympijský výbor se politikářsky opláchl. Není vinen zřetelným debaklem protidopingového boje, který zavinil. Ostatní si toho mají hledět sami.

Rusko mělo být spravedlivě potrestáno jako stát a to na nejvyšší olympijské úrovni. Protože dopingová podpora tam byla státně řízena, státně podporována, obludné podvody okolo testů byly organizované státem. Pokud se začne vyčleňovat: „ten ano, ten ne“, najednou jako by vina padala na jednotlivé sportovce. „Neměli to svinstvo brát…“ řekne se. Vina bude pouze na Faustovi, Mefistofeles nenápadně odstupuje ze hry. A při tom v tomto případě sportovci nejsou hlavními viníky. Těmi je především ruský systém, zdá se, že od samotného Putina dolů. Sami aktéři v dresech jsou svedenými, možná i přinucenými; více méně obětmi. Všichni přece víme, jak v totalitním či v autoritářském režimu jde rozum i svědomí snadno stranou, přitlačí-li na člověka správný satanáš. Zvlášť, když pekelníkovi jde vstříc vlastní mnohdy zbytnělé ego.

Jistě, velkou roli v pokryteckém rozhodnutí olympijského výboru hraje horlivé přátelství předsedy Thomase Bacha k Vladimiru Putinovi. Bach pokládá za kompliment skutečnost, kterou mu předhazují, totiž, že výjimečně rozumí ruskému prezidentovi. Toto porozumění se projevilo mnohokrát, například dozajista při volbě pana předsedy či v souvislosti s olympijskými hrami v Soči.

Zde stojí za to citovat Bachova slova po skončení sočské zimní olympiády. Na otázku po nebývalém úspěchu ruských sportovců předseda MOV odpověděl: „Pro domácí úspěch her je důležité právě tohle hodnocení. Měřítkem úspěchu pro ruské organizátory je i počet získaných medailí. Od Vancouveru, který pro ruské barvy nedopadl příliš dobře, udělalo Rusko obrovský pokrok. Úspěchy domácích sportovců byly důležité i pro diváckou atmosféru na olympiádě, která se mi moc líbila.“

V souvislosti se zjištěním dopingových komisařů, jak to vlastně s těmi „úspěchy“ vypadalo, lze říci: „Když to ve Vancouveru nevyšlo, tak to musí být v Soči jiné! I kdyby se sportovcům dělaly dopingové bubliny u nosu i u uší, však už to nějak vyvedeme, podvedeme!“ Pak působí ono pilátovské si umytí rukou Thomase Bacha ještě trapněji. Zvlášť připomeneme-li si další jeho repliku: Otázka: „Hry poznamenalo několik dopingových afér. Myslíte si, že je to stinná stránka olympiády?“ Odpověď: „Neřekl bych. Nemohu komentovat jednotlivé případy. Důležitý není ani jejich počet. Podstatná je pro mě skutečnost, že zpřísněné dopingové kontroly fungují. Chceme i do budoucna pokračovat v tvrdém postupu proti sportovcům, kteří používají zakázané látky.“

O tom, jak tvrdě na sportovce, je Thomasi Bachovi jasno. Ovšem jak hodlá postupovat proti státům, jejichž „sportovní politika“ je „politikou bobulí“?

Zdá se, že v duchu svého nerozborného přátelství s Vladimirem Putinem.
Pokrytecky.

Neboť obojetnost je jeden z typických rysů olympismu současného světa. A nejen toho dnešního.

Už amatérská povinnost, vnucená sportovcům, kteří chtěli startovat na olympijských hrách, byla velkou licoměrností. Baron de Coubertin a jeho následovníci na ní trvali až do hrdel a statků. Samozřejmě, že výrazně zvýhodňovala sportovce z rodin, z jakých byla i šéfující elita. Tak říkajíc preferovala ty, kdož se „narodili se zlatou lžičkou v ústech“, kteří díky rodinnému majetku byli „za vodou“. Na rozdíl od normálně pracujících měli čas na trénink. V tom byly olympijské hry dlouho značně nedemokratické. Samozřejmě, že se „to nějak zařídilo“, takže se začalo přimhuřovat oko tam a potom zase tady. Podvádělo se, jednoduše řečeno. Podvádělo se z nutnosti.

Na tento statut navázalo později pseudoamatérství sportovců ze zemí „tábora socialismu a míru“. Na rozdíl od jejich západních kolegů, kteří byli profesionálové tzv. na férovku, a jimž tedy byly OH zapovězeny, dostali ti z kremelského bloku výsostné označení amatérů a startovat na olympiádách mohli. Jak to s jejich „amatérským“ sportováním bylo, hanba mluvit! Markantní je to například u kanadských versus sovětských hokejistů. Hráči NHL byli profesionálové, tedy „stop!“ jejich účasti na olympijských hrách. Sovětská „sborná“ byla vzorem cudného, až „čistoskvoucího“ (jak celý ten „amatérský“ cirkus připomíná pokleslé televizní reklamy!) amatérismu… Osm hodin denně slavní sovětští hokejisté tahali coby burlaci lodě na Volze, kopali na poli dřevěnou motykou jako mužici, případně vytěžili 102 tun uhlí za pět hodin jako Alexej Stachanov. Či možná v potu mozku pomáhali Mendělejovovi sestavit tabulku prvků nebo Koroljovovi s lety do vesmíru. A potom si šli v podvečer potrénovat, aby ve výsledku zdolali celý světový hokejový výkvět. Pche!

Navíc všechno to „amatérství“ bylo postaveno na velmi vratkých historických základech. Antičtí sportovci sotva byli amatéry. Kupříkladu některá řecká města „svým“ vítězům zaručovala doživotní zajištění z obecních prostředků či byli zbaveni povinnosti platit daně. Závodníci z nižších vrstev byli často naprostými vydržovanými trénovanými specialisty -- profesionály, Právě tak zábavné je prosazování známého: "Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se". Samozřejmě, že chtěl vždycky každý být první. Z dopisu apoštola Pavla křesťanům v prvním století z Korintu, kde se konala jedna část olympijských her: "Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali!"

Žádné pouhé zúčastňování se. Zase pokrytectví.

A nepolitičnost olympijských her, jíž se šéfové hnutí tak rádi ohánějí? Včetně Bacha, který o ní zaníceně mluvil právě v souvislosti s hrami v Soči, protože putinovské zpolitizování olympismu cítil jak ježka pod košilí. Ježka, jehož blechy musí chtěj nechtěj (kdo ví z jakých důvodů?) sdílet.

Stejně si „cucal pentli“ před olympijskými hrami v roce 1936 v Berlíně jeden z Bachových předchůdců, Američan Avery Brundage. Hry se pak změnily v propagaci nacismu coby ideologie. Kromě jiného byl během her Berlín „vyčištěn“: všichni Romové, kteří tam žili, byli internováni ve „speciálním táboře“. Za německý tým nesměli nastoupit Židé a Romové.

Brundagova servilita vedla až k tomu, že dva američtí židovští sprinteři Sam Stoller a Marty Glickman nebyli nominováni do závodu štafety na 4x100 metrů. „Apolitický“ pan Avery zřejmě nechtěl, aby se Vůdce dotkla židovská výhra.

Pro spravedlnost dodejme, že před těmito hrami byly ve Spojených státech velmi silné tendence Berlín bojkovat.

Jinak ale čiré pokrytectví.

Dalším důkazem, že politika do olympijského hnutí zasahuje, je skutečnost, že se konaly olympijské hry v Moskvě. Byla tím porušena antická zásada (a ty jsou nám přece nejsvětějším vzorem!), že během her se neválčí. V roce 1980 totiž OH pořádala země, která o rok dříve napadla Afghánistán a byla v regulérní válce coby agresor. Byť většina západních zemí hry bojkotovala, olympijské hnutí se ani nepozastavilo nad tím, že se ve jménu světového míru sportuje na stadionech imperiálního útočníka.

A následující bojkot olympijských her v Los Angeles moskevského bloku? Kremelští vládci určili všem svým příručím coby svatouškovský důvod "nedostatečné zajištění bezpečnosti a nerespektování důstojnosti sportovců", ovšem příčinou byla samozřejmě politická msta. Pozoruhodné ovšem je, že se „amerických“ her po dlouhé pauze zúčastnila i Čínská lidová republika. Demonstrace toho, že heslo z prvomájových průvodů: „Amerika ruce spíná, za námi je rudá Čína!“ už neplatí.

Že ne politika?
Jistě, že ano. Ale především pokrytectví.

Stejně tak svatouškovské je fňukání o kolektivní vině. Nejsem nikdy a za žádných okolností pro tento odporný, však mezi lidem poměrně oblíbený druh lynče. Souhlasím s tím, aby se ti ruští sportovci, kteří jsou „čistí“, olympijských her zúčastnili. Ovšem ne pod ruskou vlajkou. Neboť Rusko coby země se provinilo proti nejsvětějším zásadám olympijského hnutí. Nejsou-li ovšem tato ustanovení vyznávána jenom naoko, pokrytecky.

Ruský stát se těžce provinil. Není-li olympijské hnutí prolezlé všelijakými mravními infekcemi, má následovat ortel. Zločin a trest, napsal tamní klasik.

Stát se dopustil zločinu. Stát musí nést trest.
Pokud by se „bezúhonní“ sportovci odmítli zúčastnit jinak, než pod ruskou vlajkou, dávají najevo, že odmítají olympismus, který by měl být „nadstátní“. Nemají potom na OH co dělat.

Jenomže to bychom chtěli mnoho; rozhoduje přece pokrytectví.
A o licoměrnosti olympijského hnutí, postihující především jeho hlavy, by se dalo mluvit dlouho.

Poslední jeho rozhodnutí je jenom dalším předáním kolíku v této nekonečné pokrytecké štafetě, běžící ve stejně nekonečném pokryteckém kruhu.