Je to můj oblíbený obraz. Namaloval ho Edvard Munch, Je na něm neidentifikovatelná postava, které bezeslovně křičí. A zakrývá si uši, aby neslyšela sama sebe.

Rád se na ten obraz dívám. Byť se ho současně děsím. Proto jsem vždycky doufal, že jej neuslyším.

Přinutili šestaosmdesátiletého kněze pokleknout v kostele a pak jej podřízli.
Uslyšel jsem Výkřik.

Vlna teroristických útoků vrahů-samotářů se žene Evropou. Vyvolává strach a odpor. Také nenávist. A samozřejmě nabízí příklad k napodobení. Kdejaký psychopat vidí, že to jde: ozbrojit se a jít zabíjet.

Neumíme se tomu bránit. Nejsme Izraelci, otužilí desetiletími podobného boje. Židé jsou obklíčeni více méně nepřátelskými Palestinci, současně ovšem koexistují s téměř dvaceti procenty muslimských spoluobčanů.

Evropané si se složitou situací, do níž se dostali, nedovedou poradit. Prakticky každodenní útočná aktivita osamělých zabijáků vyvolává paniku. Samozřejmě také až existenciální touhu odporovat. Kousat, škrabat. Vypíchnout oči. Úzkost vede k přesvědčení, že vybijeme-li či vyženeme všechny ty „čmoudy“, budeme mít pokoj. Kdyby to nebylo tak tragické, až by se nabízel známý výrok sapéra Vodičky z Osudů dobrého vojáka Švejka: „Vinnej, nevinnej, berte to po řadě!“

Ovšem takhle to jaksi nepůjde. Jakýkoliv neodůvodněný útok na islámskou menšinu samozřejmě vyvolá i mezi „přátelskými“ muslimy pocit, jestli ti pseudoislámští radikálové nemají přece jenom pravdu. Ostatně o to nejspíš záhadnému „řídícímu centru“ této teroristické nebo, chcete-li, partyzánské války jde. Přetnout poslední nitky civilizačních a civilizovaných spojení; vzbudit pocit vzájemné nepřekonatelné nenávisti. Donutit mlčící většinu Evropanů, aby se přidala k vlastním štváčům, věrným to myšlenkovým spojencům islamistických vrahů, uspořádala pár pogromů či alespoň vášnivě a spontánně souhlasila s brachiálními útoky na muslimy, či dokonce Araby (i Arabové jsou mnohdy křesťany) bez výběru. Později na všechny „jiné“. Jenom na základě rozbouřených vypjatých emocí. Tomu už jsme dle mého názoru velmi blízko.

Stane-li se to, jsme definitivně v pasti.

Oba světy (či lépe: všechny světy) přestanou žít nejen spolu, ba ani vedle sebe; zakousnou se do sebe jako vzteklí psi. Nejčastějšími obětmi takových otevřených i skrytých střetů bývají zpravidla z obou stran nevinní lidé.

Však vím, že to jsou takové hraběcí řeči. O strachu můžeme vědět, nemůžeme se ho ale zbavit. Stejně je to s nenávistí. A strach vzbuzuje nenávist.

Co dělat? Vyhnat muslimy z Evropy? Zamyslíte-li se na pouhých deset vteřin, pochopíte, že to je nesmysl. Co s těmi asimilovanými, či po svém, však mírumilovně žijícími v západních zemích, a, konec konců, v nepatrném počtu i u nás. To je chcete jen tak zpruzeně vykopat, byť nenesou žádnou vinu? Oni opravdu nemohou za to, kým se narodili a kam je doba a osud zavál. A co s nějakými prý dvaceti milióny ruských muslimů? Vyloučíme proto Rusko docela z Evropy? V Dagestánu přece zuří prakticky občanská válka, loni to stálo údajně čtyři sta životů. Čečensko je v tomto ohledu nášlapná mina. Nehledě na to, že čečenští bojovníci jsou vydatným zdrojem válečníků Islámského státu. Sice se Rusko v poslední době vymezuje jako jakási originální Euroasie, přesto bych se za něj jako součást Evropy stále přimlouval. Až vcelku horoucně. Byť se na něj často, a myslím, že oprávněně, zlobím.

Muslimové tvoří 95% obyvatel Turecka, 90% obyvatel Kosova, 70% obyvatel Albánie, 40% Bosny a Hercegoviny, 33% obyvatel Makedonie, 18% obyvatel Černé Hory, 12% obyvatel Bulharska, 9% obyvatel Francie, 6% obyvatel Nizozemska, 5% Dánska, kolem 4% obyvatel Švýcarska a Rakouska, 3% až 4% obyvatel v Řecku a téměř 3% obyvatel Spojeného království (citováno dle Wikipedie). Popravíme je? Vyženeme? Kam s nimi? Co s nimi? Fakt je tu nechcete? Nebo je toužíte semknout v odporu proti nám, ostatním? Věřte, bude to mazec, jestli se nám taková šílenost podaří!

A kdo by také chtěl ubližovat nevinným? Pouze stejná zrůda jako útočila v kostele v Saint-Étienne-du-Rouvray.

Jenomže také chceme žít v klidu. A nějací netvoři nám mírové žití neustále brutálně narušují. Nemyslím si, že v pozadí jsou náboženští fanatici. Na to je celá ta operace „Vyděšení Evropy“ příliš sofistikovaná a promyšleně vedená. Je to propletenec mazaných vražedných gaunerů tajné války a fanatických psychopatů, kteří sebou nechají manipulovat.

A dříve či později sebou necháme manipulovat i my. Včetně liberálů, kteří budou k případným odvetám mlčet, neboť budou mít strach, že si to s nimi jedna či druhá strana rasantně vyřídí. Přistoupíme na princip kolektivní viny dle původu a vytvoříme si kolektivního nepřítele podle stejného klíče.

Je to past. Doufám, že někdo z ní najde cestu ven. Ale zatím nevím, nevím…

Bezeslovně křičíme a současně si zakrýváme uši, abychom se neslyšeli. Řveme čím dál tím silněji. Zaslechneme občas něco skrze dlaně přitištěné k uším. Nevíme co. A také ne, co s tím.

Včera jsem uslyšel Výkřik.