Budiž, v srpnu 1968 nám sfoukl svíčku svobody a nakročení k demokracii brutální a hanebný útok vojsk Varšavské smlouvy pod ideovým vedením a vojenským velením Moskvy. Jediné, o co se snaží současní rusofilové tuto agresi opřít je tzv. zvací dopis. Podepsáni na něm byli Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek.

Pamětníci vědí, že to byli lidé mravně degenerovaní. Služebníci cizí mocnosti, kremelští kolaboranti, vlastizrádci. Neměli pražádnou kompetenci, ústavní či zákonné právo žádat o znásilnění mojí i vaší vlasti. Myslím, že v srpnu 1968 a těsně po něm to dali lidé jednoznačně najevo. Zdálo se, že s nějakou citovou závislostí na Rusku je konec. Právě tak že je jasno vůči lidem, kteří tuto závislost podporují. Jediným pozitivním jevem okupace zdála se být emancipace vůči velkoruské myšlence.

Však potom, rok po vraždě svobody u nás, přišel srpen 1969. Už pár dní před fatálním jedenadvacátým vyšli do ulic českých velkých měst zejména mladí lidé, aby připomněli, že jsme okupovaná země, zavšivená šířící se kolaborací a lhostejností k osudu státu a jeho lidu. Zasáhli proti nim jednotky policie, milicionáři a armáda. Ohledně vojáků: byla to největší akce ČSLA od roku 1948 a do roku 1989. Prahou projížděla (a na lidi najížděla) těžká technika; tanky a obrněné transportéry jako ocelová monstra. Pod Cukrákem stály houfnice.

Zásah proti demonstrantům nebyl tvrdý. Byl brutální. Brachiální. Zamindrákovaně zvířecí. Viděl jsem na vlastní oči dva příslušníky lidových milicí (pro nepamětníky – Lidové milice -- ozbrojená složka KSČ, mající ke komunistům podobný vztah jako SS k NSDAP), kteří vlekli po zemi (či zvedali z dlažby) tak šestnáctiletou zbitou holku. Každý za jednu polovinu vlasů. Myslím si dodnes, že ti milicionářští dědkové byli zpití nebo zfetovaní. Moji přátelé, kterým se nepodařilo utéct, tak jak se zadařilo mně, si prošli několika „uličkami“, v nichž je obušky mlátili stateční socialističtí policajti a policajtky. Ti zvlášť horliví také hrdinsky kopali; co možná do nejcitlivějších míst. Potom si kamarádi odseděli v přeplněných pankráckých celách tři až čtyři týdny. Bez soudu. Ochránci „nerozborného přátelství se Sovětským svazem“ si i zastříleli na živé terče. Tři zabití v Praze, včetně třináctiletého kluka, který se pokoušel skrze tu melu dostat z Wilsonova nádraží k příbuzným. Dva zamordovaní v Brně. Jedna z nich mladá dívka. Vstřel byl zezadu.

Mocenské ozbrojené složky státu a státostrany se chovaly jako hejno citově zdegenerovaných psychopatů.

A pak jsme četli v Rudém právu prohlášení: byla vydána zákonná opatření, podle nichž zásah proti demonstrantům byl správný. Také jsme pochopili, že zadržení budou mít problémy se studiem a v zaměstnání. Podepsáni: Ludvík Svoboda, prezident republiky, Oldřich Černík, předseda vlády… Alexander Dubček, předseda Federálního shromáždění (tam byl v prvním kroku sestoupen z funkce šéfa komunistů, pak už jen poníženě a nedůstojně přijal funkci velvyslance v Turecku, aby skončil kdesi zcela odstrčen). Muži Ledna. „Jsme s vámi, buďte s námi!“ byl jejich oblíbený slogan. Byli s námi až tolik, že nás nechali zbít a mučit. Některé bodrými strýčky z milicí i zavraždit. Degenerace slušnosti.

Na chování vůdců „reformních komunistů“ je zcela zřetelná skutečnost, že rok 1968 nebyla pražádná regenerace socialismu. Představitelé této části tzv. obrodného proudu byli stále hluboko zaťati v ruských zadcích. A když z nich byli nakrátko vypuzeni, našli si rychle a poníženě cestu zpátky. Degenerace samostatné politiky. Její proměna v moskevsko-soudružskou poslušnost.

Bylo vydáno Poučení z krizového vývoje. V něm bylo řečeno, že okupace byla to nejsprávnější, co se mohlo stát. Začaly nejprve komunistické a pak i „nepartijní“ prověrky. Kdo agresi Moskvy odmítl, byl vyobcován. Ze strany. Z místa. Ze společnosti. Stal se „občanem druhé kategorie". A táhlo se to s ním léta a léta.

Dodneška tvrdím, že všichni ti, kdož zůstali v Komunistické straně Československa po těchto čistkách, byli svým způsobem vlastizrádci. Souhlasili s okupací své vlasti. Za osobní záchranu či prospěch. Degenerace občanství.

Srpen 1969 byl v mnohém počátkem degenerace. Ne jednotlivců. Celé společnosti. Normalizace se stala jakousi zvrácenou „společenskou smlouvou“. Občané dostali nějaký generální pardon na drobné přikrádání. „Kdo nekrade, okrádá rodinu!“ byl oblíbený slogan. Objevili se veksláci. Za podpis vázacího aktu s StB získal fízl mnoho výhod. Někteří to dělali z lásky k udávání. Kvalifikací nebyly schopnosti, ale členství v KSČ. Elita byla zadupána (pokolikáté už v této zemi!). Póvl dostal prostor a mohl naplňovat své šupácké a zupácké ambice. Politické, kariérní i obchodní. Degenerace všeho.

Platilo se jediným: loajalitou s kolaborantským režimem. Režimem, řízeným z Kremlu a Kremlu posluhujícím. Někdy se mi zdá, že to některým současným politikům -- i těm nejvrcholnějším -- jaksi zůstalo nebo se tím nakazili. Že mají vůči Moskvě degenerativní změny na páteři. Způsobuje je asi virus, žijící v české půdě. Či možná přenášený ruskými penězi či kompromitujícími materiály.

Postupně se tato mravní degenerace přenášela do celé společnosti. Ustupovali jsme z jakýchkoliv zásad. Dělali přisprostlé kompromisy. Ohýbali záda a při tom předstírali, že se chystáme vzlétnout vzhůru. A žádné vzhůru nebylo. Degenerace hodnot.

Období, zvané „normalizace“, byl, myslím, největší a nejhlubší degenerativní proces v historii života naší společnosti. Tzv. období temna byla proti tomu procházka růžovým tolerantním sadem. A táhne se to s námi jako odporný sliz. Neseme si toto naše kolektivní selhání, tuto kolaboraci s sebou. Je to stále v nás; jako v koze.

Krátké období po listopadu 1989 bylo nádherné, vzrušující a přitažlivé. Pak se ukázalo, že normalizační nákaza byla pouze zaléčena, zdaleka ne vyléčena a už vůbec ne zlikvidována. Historik Jiří Suk napsal: „Revoluce étosu se brzy změnila v revoluci zájmů.“ Ukázalo se, že svoje zájmy nejlépe umějí prosadit lidé, vyučeni normalizací. A že my ostatní, stejným obdobím zdegenerovaní, nejsme schopni se jim ubránit. Naopak, že podléháme populistickému, vyčůranému, egoistickému, jájinkovskému, zlovolnému žvanění, slibům a lžím. To nám vážně nevadí, že prezident naší země byl několikrát odsouzen coby lhář? Jak a za co bylo postaveno Čapí hnízdo?

Vrcholem občanské degenerace je, že je volíme s pocitem, že činíme to nejlepší pro sebe, svoje děti i pro svou zemi. Stejně tak, jako tehdy, když jsme „ryli držkou v zemi“, aby se děti dostaly na školu.