Že je pan Martin Konvička… jak to teď říci, aby nešlo o slovo žalovatelné… tedy, řekněme: osobnost mentálně a morálně značně nekonvenční, to je zřetelné. Ještě že Staroměstským náměstím při jeho akci nekráčela první dáma, paní Ivanka Zemanová, která, dbalá doporučení svého manžela, je, jak známo ozbrojena pro případ, že by ji musulmané chtěli ukamenovat či převléknout do burky. Mohli mít Konvičkovci první padlé ve svém spravedlivém boji. Sice za značně ostudných okolností, ale z takových oni mají kabát, lidově řečeno.

Ujišťuji, že jsem hrdý na to, že jsem vyrostl z kořenů antiky, judaismu a křesťanství. Dodává mi to sebevědomí. Stejně tak, jako skutečnost, že se snad mohu cítit součástí západní civilizace, neboť je to kultura nebývalého rozmachu, vznětu a především svobody.

Nechtěl bych, aby tato civilizace byla islamizována, jak se mnozí obávají. Samozřejmě ani ne buddhizována, taoizována, hinduizována, džinizována, zpravoslavněna; a kdo ví, kolik je Bohů, věr a jejich různých pojetí… Stejně tak, snad ještě zásadněji, odmítám, aby byla zbolševizována, znacizována či počuchceiozována.

Mám ovšem problém se zákazem burkin – islámských plavek. Snad už není naše civilizace natolik slabá, že ji porazí koupací úbor. Pravda, velmi pádným argumentem pro francouzské rozhodnutí byly incidenty, které nastaly mezi turisty, kteří si dívky v burkinách fotografovali, a příbuznými zahalených děvčat. Jakákoliv rozbuška konfliktu musí být nejspíš eliminována.

Obecně ovšem držím se zásady: ať se každý honosí, v čem chce. Proto mě vcelku pobavili ti, kdož žádali, aby egyptské beachvolejbalistky na olympijských hrách v Riu byly svlečeny ze svých cudných dresů. Pokud vím, toto sportovní stýkání a potýkání je určeno pro celý svět. Nemůže tedy na něm jedna civilizace vyžadovat, aby sportovci kultury jiné dodržovali její zvyky a pravidla. Takový kolonialismus ducha může hlásat pouze primitiv. Není-li ovšem pro daný sport či turnaj určen jednotný úbor, jakým je kupříkladu bílá v tenisovém Wimbledonu. Tím ovšem nechci říci, že by se mi písečné volejbalistky nelíbily víc v miniplavkách.

„Každá žena, která se modlí nebo prorocky mluví s nezahalenou hlavou, zneuctívá toho, kdo je jí hlavou; je to jedno a totéž, jako kdyby byla ostříhaná.“ Nebo: „Jestliže si žena nezahaluje hlavu, ať se už také ostříhá. Je-li však pro ženu potupné dát se ostříhat nebo oholit, ať se zahaluje.“

Toto, prosím, nejsou věty z přísné islámské Knihy, ale z prvního Listu Korintským apoštola Pavla. Z našeho Písma svatého.

Zakrývání vlasů ženy, zdá se, má stejnou, ne-li větší oporu v Bibli, než v Koránu. I naše lidové zvyky a tradice se „skrytí ženské pýchy“ dlouho držely: svědčí o tom „čepení“ nevěst, nošení závojů; ostatně svoji babičku znám více méně pouze v šátku; dle fotografií jej nosila od svatby prakticky pořád; myslím, že je v něm i pohřbena. Historicky bez pokrývky hlavy chodily jen nevěstky.

Liberalizace naší společnosti přinesla porušení a posléze zrušení této tradice. Obávám se ale, že kdyby si některý z diktátorů jako byl Stalin či Hitler zamanul, že komunistická či národně socialistická žena musí mít zahalené vlasy, jinak je vyčleněna ze společnosti, byly by „lidově-demokratické“ Československo 50. let minulého století či protektorát plné rudých respektive hnědých šátků. A ulicemi by se proháněly bandy horlivých Hitlerjugend či svazáků, které by na to přísně dohlížely a nedodržení trestaly.

Příkaz ani zákaz, myslím, mnoho nevyřeší.

Nemůžeme muslimy vyhnat z Evropy, i když si tak někteří myslí, ba to hlásají. Nevím, jak by se to prakticky vykonalo. „Kdo nepůjde, bude zastřelen (oběšen, upálen, zplynován apod.)!“? Tím bychom porušili naše křesťanské kořeny, ale i zásady liberalismu, který v zásadě určuje současný náš světaběh: tradici úcty k lidskému životu a milosrdenství. A jak bychom si poradili s, tuším, dvaceti procenty ruského muslimského obyvatelstva? Žádali bychom Kreml, ať je zlikviduje (metody viz výše), nebo bychom měli Rusku zrušit evropskou příslušnost? Idiotské představy.

Naše civilizace, obávám se, během své bohaté, hrdinské a myslitelské, doslova úžasné historie, ztratila sebevědomí. Jinak bychom neodpovídali na současnou situaci tak hystericky a bezradně, jak reagujeme. Pokud dopustíme, aby došlo ke „střetu civilizací“, prohrajeme. Srovnání množství obětujících se válečníků, ochoty umírat, ideového zápalu, vyznívá pro nás smutně, až katastroficky.

Vykřikující Konvičkové, Okamurové, Babišové, Volfové, Zemanové, Klausové, to nejsou žádní bojovníci; chtěl bych je vidět, žvanily, až bychom stáli tváří v tvář kalašnikovům. Nemyslím si ani, že jejich bojovné apely jsou postaveny na strukturovaném přesvědčení o nutnosti obrany euroamerických civilizačních hodnot (přinejmenším jiné jejich politické aktivity to vyvracejí), ale jsou pouhým zneužitím krizové situace pro jejich vlastní zájmy či zájmy těch, s nimiž kolaborují. Používají k tomu populismu, podbízení „lidu“, které je nezvratně kruhově spojeno s tím, že tento „lid“ mazaně ohlupují a permanentně provokují a iritují; drží jej, tak říkajíc, ve střehu a ve znejistělé vášni.

Mně osobně skutečně nevadí, jak a kde se kdo modlí. Jestli sebou nějaký chlápek praští na chodník, vystrčí zadek k nebesům a začne bít čelem směrem k Mekce, je to jeho věc. Taky záležitost jeho kolen, kalhot a čela. Pokud to ovšem nebude dělat na frekventovaném chodníku či dokonce ulici, kde bude překážet provozu. Pak, myslím, je třeba zákroku. Právě tak mě nerozčiluje, jaké kdo nosí oblečení. Pokud se ovšem v hidžábu nemotá po poště postava s mohutnými rameny a s pod hábitem rýsující se pistolí. Právě tak zahalenci při demonstracích nebo masových akcích nejsou vítáni; schovávat se za náboženství může kdejaký darebák i vyznání zcela jiného.

Jinak je mi srdečně jedno, jak kdo vypadá. Připouštím, že tato benevolence vůči zjevu je u mne možná způsobena obdobím pronásledováni „mániček“, dlouhých vlasů, které pro režim (i většinu společnosti!) znamenaly jakousi ideologickou a civilizační diverzi, ohrožující zavedené tradice.

Zásadně ovšem odmítám, aby se Vánoční trhy přestaly nazývat Vánočními. Aby nestál na Staroměstském náměstí i jinde vyzdobený strom. Aby děti nezpívaly koledy, protože by to uráželo jejich muslimského spoluškoláčka. Aby byly restaurace povinny vařit alespoň dvě jídla dle muslimského receptu. Aby se nevydávaly Osudy dobrého vojáka Švejka, vždyť tento náš osudový muž pronáší k hospodskému Palivcovi rouhačské: „Máš rád Turky? Máš rád ty pohanský psy?!“ Aby nemohly naše ženy a dívky chodit po ulicích třeba nahé, zachce-li se jim, protože by z toho mohl nějaký zdejší muslim dostat infarkt. Ať si zvyká nebo umře.

Podstatou věci je, že chtějí-li tu žít, nechť tu žijí. Nicméně musejí si uvědomit, že žijí „jinde“. A neprosazovat si, aby se ono „jinde“ měnilo v „u nás“. Já u nich žít nechci. Proto tam také nejdu. Chápu, že oni chtějí žít tady, mají proto důvody nejen existenční, ale mnozí existenciální; jaksi dle hesla. „Život nebo smrt!“. Musejí ale vzít na vědomí, že je to „u nás“.

Pokud si budou držet svoje zvyky a tradice a nebudou jimi narušovat zvyky a tradice naše, nechť tu jsou. Hájíme-li tak vehementně svoje civilizační hodnoty, nelze zapomenout, že nám tu jistý Ježíš zanechal milosrdenství. Ale ať respektují bezpodmínečně tradice a zvyky naše.

Jedním z úhelných kamenů naší civilizace je věta anglického myslitele Johna Stuarta Milla: „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“ Toho nechť se přidržují. Vážně se nemusejí nechat pokřtít, muslimské ženy chodit nahoře bez. Ba ani není nutno, aby se cpali „vepřo-knedlo-zelem“. Aby vypili deset piv s pěti „zazděnými prcky“. Ať ale nereptají, že to děláme my. A už vůbec si nedovolují žádat, abychom to kvůli nim přestali činit. Pak by bylo soužití nemožné.

Jsem přesvědčen, že problém není ve víře. Neobviňujme náboženství – většina z těch, kdo se jím ohánějí, například Korán nezná. A myslím, že ani Bibli. A to jak mnozí teroristé z řad Islámského státu, tak bojovníci proti muslimskému nebezpečí a ochránci našich křesťanských hodnot. Z každého náboženství mohou satanští vykladači učinit krvavou víru. Z každé Svaté knihy ideovou příručku pro zabijáky. To je další naše právo: žádejme od imámů, aby kázali Korán jako mírumilovnou knihu. Kdo ho četl, ví, že to lze. Kdo z nich tak nebude konat… pak snad existují paragrafy o šíření nesnášenlivosti a násilí; dvacet čtyři hodin na sbalení a šupem(!) pryč. A také máme nárok žádat, aby se místní muslimové jasně a v rámci možností statečně vymezovali vůči teroru.

Ono je to ovšem s těmi hodnotami stejně nazadrmo. Dle německého průzkumu vyznávají tamní imigranti téměř stejné důležitosti jako protiimigrační Alternativa pro Německo. Třeba sekulární demokracii, ale současně přísný pořádek, který se smí vynucovat silou, ba i s pomocí autoritářského vůdce. Zdá se, že náboženství různá, praktiky stejné. Jestliže Zeman nahlíží na Alternativu velmi shovívavě a Klaus se stává jejím prorokem, umím si oba pány – kdyby se jim to hodilo -- představit snadno v opačných dresech: coby bojovné imámy. Všechna víra stranou, jde přece o mě a moje uplatnění!

Snad proto mi bodliny jak fanatických muslimů, tak všech těch muslimobijců, jako jsou třeba Klaus, Zeman, Okamura, či Konvička trčí v podstatě ze stejného pytle. Ani jedněm nejde o to hájit vlastní hodnoty, ale zmanipulovat lidi bojem proti hodnotám jiných. Pochybuji totiž o tom, že naše skutečné civilizační euroamerické významy zdejší bojovníci za ně doopravdy vyznávají. V případě Konvičky je takovou hodnotou nejspíš lynč nesouhlasícího spoluobčana, jak naznačil na své internetové adrese vůči Jiřímu Pehe. Je věru zábavné, jak se nyní od Konvičky distancuje Zeman. Agentura HOP (Hradní Ovčáčkovy Pravdy) tlumočila: „Není potřeba další vystoupení na stejném pódiu jako Konvička, není potřeba takovou věc opakovat.“ Kdyby měl Zeman kus cti v těle, dodal by: „Tenkrát ale potřeba nastartovat tu „věc“ byla. Hodila se, ne?“ Není-liž to doslova marš jedné „hodnoty“ za druhou?

Vážíme si skutečně svých hodnot? Známe je vůbec? Jsme ochotni sami je dodržovat? Víme, odkud přicházíme? Kdo jsme? Kam jdeme? Pche!

Abych shrnul: nebude mi vadit, bude-li se moje vnučka kamarádit s dívkou, která nosí burku. Začne-li ovšem na ni ta kamarádka naléhat, že by burku měla nosit taky, přesvědčovat ji, aby přestala slavit Vánoce a aby zvracela nad šunkou a vrhla se na skopové, velmi důrazně doporučím, aby toto kamarádství ukončila. A budu se zajímat o přítelkyninu rodinu. A případně, byť je to proti mým veškerým zásadám a životní praxi, asi bych neváhal udat, že si tolerantní pojetí „multikulturalismu“ nezaslouží. (V tomto případě už vůbec nemluvím o potenciálních teroristech, to je jiná, naprosté nenávisti hodná sorta, vůči níž dovolil bych si i vymknout a zneužít Písmo: „Nepřinesl jsem vám mír, ale meč!“ A možná zabít i sám, vlastníma rukama.)

Jsem ovšem přesvědčen, že by si takovou „civilizační a hodnotovou“ situaci vyřešila vnučka sama. Myslím, že si naše hodnoty uvědomuje a ctí je. Ba, že je ochotna je i bránit. Na rozdíl od většinové společnosti, zdá se mi někdy. Neboť mnohým v současné civilizační krizi o žádné hodnoty nejde. Je to jenom taková politická a mocenská zástěrka. Či megafon, skrze nějž vykřikují do světa či alespoň k sousedovi vlastní úzkost a zpovídají se tak z absence skutečných vnitřních hodnot, o které by se mohli opřít.